Nikdy jsem v Orientu nebyla, tolik jsem ale toužila se tam jednou podívat. Ve snu jsem ty kraje a jednu milou dívku navštěvovala často.

První sen o létajícím koberci přišel v šesté třídě. Myslela jsem si, že to způsobily fotografie a vyprávění strýce Vildy, který se vrátil z návštěvy příbuzných z dalekého Orientu.

Byl to sice jenom Tunis, pro nás to ale v tu dobu byla nedostižitelná exotika, něco jako Pohádka tisíce a jedné noci. Se sestrou jsme byly ze strýcova vyprávění, ale hlavně z fotografií dalekých krajů u vytržení.

A to se promítlo i do naší dětské fantazie. Malovala jsem pak jen samé arabské princezny a džiny v lampách. Vůbec jsem se nedivila, že se mi jednou zdál i sen, který byl tak živý, jako bych to snad všechno opravdu prožila.

Otevřeným oknem mi vletěl do pokoje koberec, já se na něj usadila a letěla. Plula jsem nad městy, pak nad pouští, viděla bílé paláce i velká tržiště plná lidí, nakonec jsem se snesla k jednomu z domů a vlétla oknem do pokoje.

V posteli spala dívka přibližně stejně stará jako já. Probudila se a byla moc ráda, že mě vidí. Prý nemá žádné kamarády, rodiče ji drží doma. Povídaly jsme si o našem životě. Já o tom svém v Čechách, ona o tom v Orientu.

Ráno jsem se probudila s krásným pocitem, že jsem si našla skvělou kamarádku. Jmenovala se Jasmína. Každý další večer jsem si moc přála, abych se s ní zase ve snu setkala.

A občas se mi mé přání opravdu splnilo. Ne často, a nevím, jestli to bylo jen za úplňku. V tu dobu jsem to nesledovala, je ale pravda, že jsem často viděla při svém nočním cestování velký kulatý měsíc na obloze.

Neexistuje?

Žila jsem svými dobrodružnými sny a psala si o nich dokonce deník. Když jsem se vdala a narodily se mi děti, sny o létajícím koberci zmizely. Říkala jsem si, že už jsem prostě dospělá a dětská fantazie je ta tam.

Občas se mi ale po kamarádce Jasmíně zastesklo, napadlo mě, jaká to je škoda, že taková dívka neexistuje. Jednou jsem četla zajímavý článek o cestování duší a v tu chvíli mě prvně napadlo, že jsem se možná setkávala ve snu se skutečnou dívkou.

I když mi ta otázka nedala spát, byla jsem přesvědčená, že odpověď na ni nedostanu nikdy. Jenže se stal zázrak. S příbuznými z Tuniska jsme byli v kontaktu neustále, tedy hlavně starý strýc Vilda.

Už ani nevím, koho to tehdy napadlo, že bychom mohli já, můj manžel a naše dvě děti vyrazit za nimi a poznat tuto část rodiny trochu více.

Setkání po letech

Děti byly z toho nápadu nadšené. Několik dní před odletem jsem vzpomínala na své barvité dětské sny. Tak konečně poznám zemi, kterou jsem ve svých fantaziích tolik let navštěvovala! A třeba potkám Jasmínu!

Smála jsem se sama sobě a svým dětinským myšlenkám. Nemohla jsem si ale pomoct. Ani jsem netušila, jak blízko jsem pravdě. Potkaly jsme se třetí den našeho pobytu. Byla to sousedka našich příbuzných. Jen jsem tu ženu uviděla, poznala jsem ji. „Ty jsi Jasmína?“ vydechla jsem.

Přikývla a dívala se na mě stejně zaraženě jako já na ni. Pochopila jsem z našeho povídání, že i já jsem jí povědomá ze snu. Naše duše se kdysi ve spánku zřejmě našly a překonaly tu strašnou dálku a hlavně železnou bariéru minulého režimu.

Klára (67), Praha