Když mi Klárka v největší horečce řekla, že zanedlouho zemřu, návštěvu u kamarádky jsem zkrátila.
Kamarádky dcerka byla nemocná, takže místo do kavárny jsem šla na návštěvu k Janě domů. Nicméně návštěva nestála za nic, ani jsme si pořádně nepopovídaly. Klárce večer šplhala teplota nahoru. Nakonec jsem pomáhala se studenými zábaly a držela kamarádku alespoň psychicky.
Starost o dítě
Jana byla zoufalá, nechtěla zůstat s malou přes noc o samotě. Volala své matce a přemlouvala ji, aby přijela. Bylo mi jí líto, svobodné matky to nemají jednoduché. Jak jsem hladila zpocenou hlavičku malé Klárky, uvědomila jsem si tu hrozivou zodpovědnost.
Dokázala bych se já vůbec postarat o nemocné dítě? Na moment jsem s Klárkou osaměla a vážně jsem se zamyslela, jestli bych jednou byla dobrou matkou.
Viděla budoucnost?
Klárka blouznila a sem tam vykřikla větu. Jenže pak se znenadání úplně probudila, posadila se a podívala se mi přímo do očí. „Teto, ty brzy umřeš,“ pravila zřetelně a pak si zase lehla a usnula. Udělalo se mi vážně zle.
Moje úvahy o vlastních dětech přerušila vážná myšlenka, že se jich možná ani nedožiji. Co když to dítě vidí do budoucnosti? Přepadla mě naprostá paranoia. Brzy přijela Klárky babička a já tak mohla pospíchat domů, abych se uklidnila.
Měla jsem se na pozoru
Mám sklony k hysterii a jsem tak trochu neurotická, takže jsem následující noc nezamhouřila oka. Uvažovala jsem nad tím, jakou nemoc bych mohla mít. Poslední dobou jsem měla migrény i špatná střeva. Ráno mě cestou do práce málem přejel autobus.
Celé dny jsem byla ve střehu, objednala jsem se na preventivní vyšetření všeho druhu.
Kamarádka mě uklidňovala
Klárka se dávno uzdravila a já se sešla s Janou. Pověděla jsem jí o tom zážitku a ona se tomu smála. „Kdybys slyšela, co mi všechno v horečkách navykládala. Já bych si z toho hlavu nedělala,“ uklidňovala mě kamarádka. „Jenže víš, že děti mají zvláštní intuici.
Jakoby byly ještě napojené na místo před současným životem,“ namítala jsem. Pořád jsem před sebou viděla ta její dětská kukadla a slyšela ortel smrti pronášený roztomilým hláskem, který ve mně o to víc budil hrůzu. Věděla jsem, že se Klárka nepletla!
Hazard se nevyplatil
O pár měsíců později jsem vyrazila s novým přítelem na výlet. Už jsem na smrt tolik nemyslela, byla jsem čerstvě zamilovaná a na negativní myšlenky nezbýval prostor. Před Radimem jsem se tak trochu předváděla, celou naši túru jsem šlapala pořádným tempem.
Nezalekla jsem se ani výstupu mezi skalami. Tam se stala chyba, protože se mi zatočila hlava a zavrávorala jsem, když stál ke mně Radim zády. Uklouzla jsem a sjela o metr níž. Jen tak tak jsem se zachytila mladé břízky.
Pak už mě držel Radim a já si uvědomila, že mohlo být po mně. Vtom mi došlo, že je čas se usadit a založit rodinu.
Sandra Z. (50), Litomyšl
