Nikdo mě nenutil, mohla jsem si pořídit skleničku a umělé zuby. Já ale toužila po hezkém chrupu.

Spořila jsem, jak to šlo, ale ono to moc nešlo. Jako rozvedená s platem nic moc to dalo docela fušku. Když k tomu člověk přičte nájem a občas něco na sebe, zbylo mi sotva na jídlo a nějaké to ovoce. I tak moje úspory dosáhly úctyhodné částky.

Poctivě jsem střádala

Měla jsem přesně vypočítané, kolik při odchodu do důchodu bude na mojí vkladní knížce. Kolegyně v zaměstnání se mi smály. Prý už takhle spořit není moderní! Stačí si přece vzít nějakou půjčku. Ale já celý život nerada někomu něco dlužila.

To by mi běhal mráz po zádech, jestli to někdy splatím. Já ale hezky střádala postaru a byla na sebe pyšná, když jsem odolala všelijakým lákadlům v podobě drahé kávy a ještě dražšího hovězího. Ani ke kadeřníkovi jsem nechodila, natož na kosmetiku. Vlasy jsme si s kamarádkou barvily svépomocí a jedna druhou i ostříhaly.

Měla jsem na výběr

Když mě z ničeho nic rozbolel zub, už jsem v duchu počítala, kolik mě bude stát bílá plomba. Bála jsem se víc ceny než nějaké té bolesti. Jenže verdikt lékařky mi vyrazil dech.

Prý mi bude muset vytrhat postupně všechny zuby, protože se mi kývají. „Máte dvě možnosti. Buď umělý chrup, nebo implantáty, ale ty jsou drahé!“

Do důchodu ještě nepůjdu

Domů jsem šla s pláčem. Nechtěla jsem si vyndávat před spaním chrup, chtěla jsem hezké bílé zuby! Jenže ta cena. Musela jsem se rozhodnout. A rozhodla jsem se pro implantáty. Mám krásný chrup. Jen úspory vzaly zasvé. Do důchodu nepůjdu a se spořením začnu znovu od začátku!

Květa P. (60), Znojmo