Maminka měla těžký život, muži jí ubližovali. O tom, kdo je můj otec, nechtěla nikdy mluvit. Dozvěděla jsem se to od starší sestry.

Maminka se narodila na Slovensku, v malé vesničce pod horami. Pracovala u sedláka jako děvečka. Když jí bylo jedenadvacet, tamní pacholek ji znásilnil a nezůstalo to bez následků. Ještěže byl sedlák člověk rozumný a přinutil onoho Gustava, aby si maminku vzal.

V roce 1934 se narodil Jeník. Gustav byl zlý člověk, ženu a syna neměl rád. Po třech letech se narodila Cilka. Maminka mi vyprávěla, že když si Gustav krájel salám a děti na něj prosebně hleděly, odháněl je a na maminku křičel, aby ta štěňata uklidila.

V roce 1940 se přidal k Němcům. Přemlouval nejlepšího kamaráda Václava, aby šel s ním, ten odmítl. S Gustavem se dohodli, že Václav občas pomůže jeho ženě třeba nasekat dříví. Tak Václav pomáhal, až jsem se v roce 1942 narodila já.

Maminka se bála, aby nás všechny neodsunuli za Gustavem do Německa. V té době pracovala u ševce. Ten ji přemluvil, aby odešli spolu do Čech, do hospodářství, o které se starali.

Hromádky

S tím člověkem si nepolepšila. Byl líný, starat se o krávy musela maminka. Chodil do hospody. Od roku 1946 do roku 1959, kdy zemřel, jsme se stěhovali jedena­dvacetkrát.

Stalo se třeba, když jsme bydleli v Dřínově u Chomutova, že našel inzerát, že na Moravě shánějí hostinského. Stěhovali jsme se s veškerým nábytkem ve vagonu, co vozil dobytek. Když jsme dorazili do cíle, hospoda už byla pronajatá. Bylo mi pět nebo šest let.

Vrátili jsme se do Dřínova po třech týdnech. Nechápu maminku, jak to mohla vydržet. Otčím byl o devět let starší a hodně žárlil. Na Slovensku zanechal paní, se kterou měl šest dětí. Jeden jeho syn putoval s námi. Jmenoval se Milan, byl hodný.

V té době se přidělovaly potraviny na lístky. Byly jsme čtyři děti. Když maminka přinesla bonbony, tak před námi udělala na stole čtyři hromádky. Otčím to viděl, všechno shrnul na jednu hromádku a tu rozdělil na dvě. Jedna půlka pro nás tři a druhá pro Milana.

Pátrání

Pak jsem bydlela s maminkou u Kladna a pracovala ve Slaném. Prach ze špulek mi nedělal dobře na plíce, doktor mi doporučil práci na vzduchu. Proto jsem se odstěhovala do vsi k sestře.

Když jsme si se sestrou daly vínko, pokaždé nakonec říkala, že jsem parchant a do rodiny nepatřím. Začala jsem pátrat v minulosti. Maminka nechtěla ani slyšet, když jsem se ptala na tátu. Stále jsem myslela, že můj táta je ten v Německu, Gustav.

Ale sestra mi přímo do očí řekla, že nejsem jeho, že jsem dcera jakéhosi Václava. Zabolelo to. Dnes už sestra i bratři spí svůj věčný sen a já jen vzpomínám, co přinesl život.

Marie (82), Kadaň