Jedné noci se v mém bytě objevil podivný stín. Nebála jsem se, dokonce jsem měla pocit, že mi ten stín někoho připomíná.

Jsem asi ta poslední osoba, která by věřila, že po smrti ještě něco existuje. Před časem se mi však stalo něco, co mě přimělo pochybovat o mém skepticismu. Jedné noci jsem zažila neobvyklé setkání s člověkem, který byl tou dobou už mrtvý.

Probudila jsem se uprostřed noci

Tu noc si pamatuji přesně. Byla středa 10. května a já usnula už kolem deváté. Klidný spánek mi dlouho nevydržel. Najednou jsem se probudila s podivným pocitem, jako kdybych v ložnici nebyla sama. Protřela jsem si oči a posadila se na posteli.

Strach jsem neměla

V místnosti nebyla úplná tma, protože ve městě se prostě nikdy nezbavíte světelného smogu, ale měla jsem tam alespoň lehké příšeří. Náhle jsem spatřila podivný stín, který se pohyboval po zdi. Bylo to divné, protože zrovna v té době nejelo kolem žádné auto.

Jak se ten stín mohl pohybovat? Znovu jsem si protřela oči, ale nezdálo se mi to. Nejpodivnější ovšem bylo, že jsem se vůbec nebála.

Já, co si v noci svítím v každém pokoji, přes který musím projít, jsem necítila strach. Právě naopak. Vnímala jsem přítomnost někoho, koho mám ráda. A bylo mi příjemně.

Cítila jsem příjemné teplo

Stín ve tvaru postavy se snažil dostat ke mně, ale jako kdyby mu v tom něco bránilo. Vstala jsem z postele a pomalu šla k němu. Cítila jsem zvláštní teplo a klid, který stín šířil kolem sebe. Zkusila jsem na něj sáhnout, ale nešlo to.

Byl nehmotný, ale já stejně měla pocit, že se kolem něj šíří příjemné teplo. Zdálo se mi, že se mi snaží něco říct, jenže mu to nešlo. Pak ještě zkusil natáhnout ruce a chvíli jsme zůstali v jakémsi zvláštním objetí.

Stín se vytratil

Vůbec mi nepřišlo, že se děje něco divného. Jistě, když to teď popisuji, zní to neobvykle. Ale tehdy jsem nic takového nevnímala. Pak se najednou všechno změnilo. Vycítila jsem ze stínu nějaký smutek. Podívala jsem se na něj, pomalu se vytrácel.

A teď jsem byla smutná také. Než jsem usnula, hlavou se mi honil obraz stínu a měla jsem pocit, že ho odněkud znám. Ale nedokázala jsem přijít na to, koho mi připomíná.

Poslední obejmutí

Ráno mi táta volal, že když přišel z noční, našel maminku sedět v obýváku. Byla mrtvá, zřejmě jí selhalo srdce. Podle všeho to bylo rychlé, takže se moc netrápila. V tu chvíli mi došlo, komu patřil ten stín, který se mě v noci snažil obejmout. Byla to maminka.

Zatímco táta brečel, já cítila klid. Těšilo mě, že jsem se s maminkou mohla rozloučit, i když jsem v té chvíli netušila, co se děje. Ten zážitek mi asi také měl říct, že opravdu existují věci mezi nebem a zemí, na které rozum nestačí.

Teď budu nosit památku na svou maminku v srdci a připomínat si, že láska dokáže překonat i hranici mezi životem a smrtí.

Adéla S. (50), Sokolov