Byla jsem průměrná studentka. V matematice jsem, přiznávám, pokulhávala, český jazyk jsem měla naopak docela ráda.

Na maturitu jsme se učili s předstihem, ale spoustu jsme si toho nechali na takzvaný svatý týden. Všichni jsme naivně věřili, že během těchto několika dní si toho nacpeme do hlavy pomalu víc než za celý rok.

Platonicky zamilovaná

V té době jsem byla platonicky zamilovaná do tělocvikáře. Nebylo mu ještě ani třicet a vypadal fantasticky. Vsadila bych se, že do něho byly zamilované všechny holky.

Jako rána do hlavy sekerou působila informace, že Kladina (tak se mu přezdívalo) má před svatbou. Několik dní jsem chodila jako tělo bez duše a domnívala jsem se, že mám zlomené srdce.

Kolektivní příprava

Když se přiblížil svatý týden, někdo z naší třídy přišel na to, že by bylo nejlepší učit se společně. Nebyl to dobrý nápad, ale viděno tehdejšíma očima mi to připadalo jako ten nejlepší nápad na světě.

Bývala bych udělala nejlíp, kdybych zůstala doma v paneláku, učila se tam poctivě od rána do večera a maminka mi vařila zdravá, výživná jídla. Udělala jsem tu chybu, že jsem podlehla tlaku okolí.

Chatka na samotě

V pátek večer jsem se s batohem ocitla v tmavém lese, kde měl chatu spolužák Strnad. Srub byl obklopen vzrostlými smrky a modříny, takže tam byla tma po celý den. Rozsvítit jsme nemohli, protože sem nebyl zaveden elektrický proud.

Bylo tu nejen velmi málo světla, ale i prostoru, takže zůstávalo otázkou, kam se nás jedenáct vlastně vejde.

Kde se všichni vyspíme?

Nahoře na půdičce byla tři lůžka a dole dvě. Kromě toho tu byla zima, vlhko a ještě ke všemu se ukázalo, že jsme si nevzali dostatečné zásoby jídla. Od nejbližšího obchůdku nás dělila vzdálenost čtyř kilometrů. A jediné, co měli kluci v batohu, bylo pivo, slivovice a rum.

Noc jako z hororu

Noc byla příšerná. Většina z nás spala na zemi pod chatrnými dekami. Třásla jsem se zimou, usnout se nedalo. K ránu zapršelo, a tak se ukázalo, že mechem a lišejníkem zarostlou střechou do chaty prší.

Komu se chtělo na záchod, musel si odemknout dvířka a kráčet nočním lesem do vzdálené kadibudky. To málo jídla, co jsme s sebou měli, v nás zmizelo k snídani.

Rozhodla jsem se jet domů

Lilo, bylo chladno, byla tma znemožňující se učit. Tak tohle ne, rozhodla jsem se. Takhle by to nešlo. Tady bych se nenaučila vůbec nic.

Na studené verandičce jsem si naskládala zpátky do batůžku učebnice a sešity, rozloučila se s udivenými spolužáky a vydala se lesem na vlak domů.

Dohnal mě spolužák

Najednou jsem uslyšela kroky. Někdo se za mnou hnal vzrostlým kapradím. Byl to Jarda. „Počkej!“ křikl na mě. „Snad nechceš odejít?“ Pokrčila jsem rameny: „Nic bych se tu nenaučila. Spát se tu nedá, není tu nic k jídlu, není tu světlo.“ Vyhrkl:

„Vysvětlím ti matiku, když budeš chtít. A skočím na nákup, koupím normální věci, nejenom rum,“ zajíkavě sliboval. Dívala jsem se mu do očí, měl v nich něco napsané, cosi, co mě zaujalo.

Vyznání lásky uprostřed lesa

Po chvíli nesnesitelného ticha řekl: „Jsem do tebe blázen už od půlky třeťáku, víš?“ Vyvalila jsem oči. „Proč jsi nic neřekl?“ vypravila jsem ze sebe, když se mi konečně podařilo promluvit. Sklopil oči a díval se do mechu.

„Protože je to trapný,“ zahučel tak tiše, že jsem ho skoro neslyšela. Byla jsem v šoku! Tak tenhle kluk, který se mi líbil už od základky, mi tady v promočeném kapradí vyznal lásku. To ovšem velice měnilo situaci.

Vzal mi batoh a pomalu jsme se spolu vraceli k chatě, která patřila jeho rodičům.

Vyřešil všechny problémy

Abych porušila tíživé ticho, pravila jsem: „Máte tu chatku pěkně zanedbanou. Proč se o ni nestaráte?“ Slíbil, že to napraví. Zírala jsem. Byl to muž činu. Okamžitě vylezl na střechu a opravil to místo, kterým teklo.

Nastavil pastičky na myši a brzy se jich spousta chytila. Odkudsi vyhrabal několik petrolejových lamp. Okouzleně jsem ho sledovala. Tohle byl kluk, který uměl řešit problémy. Moc se mi to líbilo.

Myslím, že jsem se do něho k smrti zamilovala ve chvíli, kdy lezl v teplácích na komín, aby ho zkontroloval.

Vnímala jsem jen jeho hlas

V té chvíli jsem nepochopila, jak moc ohrožuji své vzdělání. Namouduši hrozilo, že neodmaturuji. Sedávali jsme do svítání na verandě a dívali se na hvězdy.

Ráno jsem pak usínala nad matematikou, kterou se mi Jarda skutečně snažil vysvětlovat, ale já jsem z toho vnímala jen to, že má moc hezký hlas.

Nečekaná otázka

Z dnešního hlediska se mi jeví jako nejúsměvnější okamžik, kdy už jsem se pevně rozhodla, že se opravdu začnu učit a nenechám se ničím rozptylovat. Byl to, myslím, čtvrtek.

Sedla jsem si na verandu mezi zbytky jídla a poloprázdné lahve od všeho možného, a začala si opakovat otázku z češtiny číslo 18, národní obrození. Něco mě zašimralo na obličeji, a když jsem zvedla oči, zjistila jsem, že je to luční květina.

Držel ji v rukou Jarda a povídá: „Vezmeš si mě?“ A já se slyšela, jak říkám: „Ano.“

Všechno se vydařilo

Byl to romantický okamžik a přihlížely mu smrky a modříny. Les šuměl, od řeky se nesl chlad. Spolužáci to samozřejmě zaslechli, tleskali a provolávali slávu. Odmaturovala jsem jen nějakým zázrakem.

Vzali jsme se dva roky po maturitě, to už jsem čekala první dítě, syna. Když se po letech připravoval na maturitu, vysvětlovala jsem mu, že bude nejlepší, když se bude učit v klidu doma.

Smál se, protože jsme mu s tátou mnohokrát vyprávěli, jak jsme se dali dohromady.

Lenka N. (58), Berounsko