Někdo mě pronásledoval v cizím domě a pak jsem se zasekla ve výtahu. Bála jsem se, co přijde, až se dostanu ven.

Stalo se to asi před deseti lety. Šla jsem tehdy na návštěvu k nemocné kamarádce, ale ocitla jsem se v domě hrůzy. Nejdřív mě někdo honil po domě a pak jsem se nemohla dostat z výtahu. Nakonec jsem zjistila, že kamarádka bydlí na jiné adrese.

Dům jako z hororu

Moje kamarádka Kateřina, kterou jsem znala pár měsíců z práce, byla nemocná. Rozhodla jsem se ji navštívit a donést jí polévku. Dům, kde bydlela, jsem zprvu nemohla na sídlišti vůbec najít. Bloudila jsem v kruzích a hledala vchod číslo třináct.

Zvonky evidentně nefungovaly. Naštěstí ale vycházela nějaká stará dáma. Podívala se na mě šílenýma očima. V duchu jsem si řekla, že to je příšerné místo. Počmárané zdi, divný zápach a vrzání, které šlo kdoví odkud.

Pronásledoval mě po schodech

Když jsem čekala na výtah, přišel nějaký muž a stoupl si hodně blízko. Dveře výtahu se otevřely a on nastoupil. Za žádnou cenu jsem se s ním nechtěla ocitnout v tak těsné kabince, a tak jsem začala couvat. „Půjdu pěšky,“ pípla jsem a couvala ke schodům.

Jenže pak jsem za sebou zaslechla kroky, ten chlap mě pronásledoval. Utíkala jsem tři patra a nakonec se zadýchaná schovala za botník. Naštěstí si mě nevšiml a běžel dál.

Výtah se zasekl

Najednou přijel výtah a já se do něj schovala. Zmáčkla jsem nejvyšší patro, kde kolegyně bydlela. Ulevilo se mi jen na chvíli, výtah se totiž zastavil a nešel otevřít. Zkoušela jsem zvonit, křičet i mlátit do plechových dveří. Naprosto bez odezvy. Sedla jsem si do rohu výtahu a snažila se zhluboka dýchat.

Někdo mě pozoroval

Škvírou ve dveřích jsem si všimla, že mě někdo pozoruje. Bylo tam oko, dvakrát mrklo a pak se ozval dětský smích. Nejhorší ale teprve přišlo. Do dveří někdo kopal, srdce mi bušilo až v krku. Křičela jsem o pomoc jako smyslů zbavená.

Pak jsem se začala dusit, docházel mi kyslík. Věděla jsem, že si to asi namlouvám, ale plíce si dělaly svoje.

Vyprostili mě hasiči

Sípala jsem a modlila se ke všem svatým, ať tam neumřu. Kopání ustalo, zmizel i dětský smích a já se začala propadat do mdlob. Pak se náhle otevřely dveře a já nahoře zahlédla světlo, jako na konci tunelu.

Ven mě vytáhl hasič, byla jsem v mrákotách, zavolali mi sanitku. Když jsem se vzpamatovávala, bylo mi řečeno, že je dům prázdný a v rekonstrukci. Nikdo nechápal, jak jsem se dostala dovnitř. Musela jsem si to všechno vyfantazírovat.

Duchové bývalých majitelů?

Volala jsem kamarádce. Bydlela v úplně jiném domě, nevím, kde jsem vzala číslo třináct. Kamarádka mi ve dveřích stihla říct, že se prý v tom domě objevují duchové bývalých majitelů. Podala jsem jí polévku a utíkala z toho sídliště co nejrychleji pryč.

Alena J. (51), Jičín