Bylo nádherné jaro, všechno kvetlo, nad řekou tančily sluneční paprsky a já jsem byla nešťastně zamilovaná. Miloš totiž chodil s Vendulou.
Maturita se blížila mílovými kroky, ale já jsem měla zároveň tolik řekněme mimoškolních starostí, až mi z toho praskala hlava.
Jaro bylo v plném rozpuku, nad řekou tančily sluneční paprsky zasněný waltz, kvetlo kdeco, vzduch voněl jarem a všichni se z něho radovali. Holky oblékly povážlivě krátké sukně, všechno to působilo tak bezstarostně… ale byla to falešná idyla.
V mé hlavě duněl pohřební chór. Ke své hrůze jsem zjistila, že chodím s Edou. Zrovna s Edou! Nedokážu vysvětlit, jak se to stalo. Alespoň se o to pokusím. Byla jsem příliš slušně vychovaná na to, abych ze sebe dokázala vypravit ledové odmítnutí.
Máma pracovala jako vychovatelka ve školní družině a byla zvyklá mít disciplínu doma i v zaměstnání.
Vyžadovala, abych každého pozdravila, ale ne otráveně, naopak s úsměvem, abych pouštěla v autobuse stařenky sednout, abych doma pomáhala s nádobím, nakupováním a úklidem, abych chodila nemocné sousedce Kroupové předčítat denní tisk nebo knihy o Kájovi Maříkovi, které milovala…
Tak zhruba proto jsem tenkrát nedokázala říci zamilovanému Edovi, že s ním nebudu chodit, protože vypadá jako strašák do zelí, je menší a hubenější než já a občas se zakoktává, což vyvolává řadu trapných momentů.
Beznadějné
Tudíž byl můj život plný pohrom: chodila jsem s Edou, učila jsem se čím dál hůř, proto bylo nabíledni, že pokud vůbec odmaturuji, tak s hodně odřenými lokty, a ještě ke všemu jsem byla potají a nešťastně zamilovaná do Miloše.
To už je, myslím, docela solidní výčet katastrof. Miloš byl urostlý fešák, nosíval sluneční brýle, přitom v té době nebylo snadné je sehnat, taky koženkovou bundičku do pasu, a abych nezapomněla, hrál na kytaru. Problém tkvěl v tom, že Miloš měl jinou.
Chodil s Vendulou. Odjakživa, jejich rodiny se znaly a přátelily a bylo tak nějak předem domluvené, že se Miloš a Vendula vezmou. Bylo to mimo jiné i praktické, protože tyto rodiny patřily mezi nejbohatší a nejváženější v okolí.
Moje srdce patřilo Milošovi, ale bylo to úplně beznadějné. Naše rodina byla úplně obyčejná, neměli jsme vůbec nic. Máma vychovávala mládež v družině a táta pracoval v hodinářství. Se mnou by tedy synek bohatých rodičů terno neudělal.
V mraveništi
Šprtat se na maturitu se srdcem plným zmaru a beznaděje a navíc mít Edu pořád za zadkem bylo depresivní. Eda se vyučil opravářem zemědělských strojů, a i když si stěžoval, že je pořád co opravovat, času měl kupodivu habaděj.
Občas se někde neočekávaně zjevil, skoro jako by mě hlídal. Od té doby, co jsme spolu začali chodit, se vyskytoval stále někde poblíž. Pokaždé se vynořil jako duch a zíral. Trochu i jako duch vypadal, byl vyzáblý. Ale hodný kluk, milý, laskavý.
I proto jsem ho nedokázala odmítnout. Všechno začalo, když mě jakoby náhodou potkal v lukách u lesa. Klekl si a vyznal mi lásku, řekl, že mě miluje už dlouho, ale až teprve nyní sebral veškerou kuráž jít s pravdou ven. Udělalo se mi mdlo.
Nevěděla jsem, co říct, hlavou se mi honilo, že koktá a že je menší než já a že na to budou holky nemilosrdně poukazovat. Potom jsem si všimla, že klečí v kraťasech v mraveništi a po jeho nohách spousta těch mravenců lezla .
Ale nehnul brvou a oddaně na mě hleděl. Tak to mi dodalo. „No tak jo,“ špitla jsem rezignovaně.
Bez Venduly
Ale vyznání lásky jsem si představovala jinak a jinde. Ne v mraveništi. A úplně nejlepší by bylo, kdyby mi ji vyznal někdo jiný.
Když mi učení nelezlo do hlavy doma, zkoušela jsem koukat do knih a papírů na oblíbené lavičce u řeky, a světe, div se, jednou si to kolem šinul Miloš, moje tajná láska. A bez stíhačky Venduly. „Kde máš Vendulu?“ nedalo mi to.
Jen pokrčil rameny, bez vyzvání usedl vedle mě a koukal na řeku. Vypadal báječně. „Ženský v konzumu říkaly, že se budete brát,“ nadhodila jsem a po očku na něj zkoumavě pohlédla, co to s ním udělá. Znovu nedbale pokrčil rameny.
„Vendula už si vybírá šaty,“ ucedil. Tak to mi sklaplo. Cítila jsem se jako po ráně palicí do hlavy. Ale pak jsem sebou trhla, protože ukřivděně dodal: „A mě se ani nikdo nezeptá, jestli se vůbec chci ženit.“ Namítla jsem nevěřícně:
„No to se tě ale budou muset zeptat, nebo ne?“ Odpověděl, že si všichni myslí, že automaticky napochoduje k oltáři a poslušně bude se vším souhlasit. Vykulila jsem oči. „Ale proč bych se měl hnát v devatenácti do chomoutu?“ tázal se odbojně.
„Jenom proto, aby měl fotr radost?“ Systematicky jsem pokračovala ve výslechu otázkou: „Ale Vendulu máš rád, ne?“
Všechno kvetlo
Následovala podezřele dlouhá pauza a potom odvětil, že už to nějak vyšumělo, nebo co. „Chodíme spolu od patnácti. Už si ani nemáme co říct,“ poznamenal zachmuřeně. Cestou od řeky mě chytil za ruku a zeptal se mě na Edu.
Řekla jsem popravdě, že s Edou chodím, protože je mi ho líto. Překvapeně hvízdl: „Teda my jsme dvojka. Já si mám brát Vendulu kvůli její zazobaný rodince a ty chodíš s blbounem Edou, protože ho lituješ.“ Dali jsme se do smíchu.
Dodala jsem, že mám i jiné starosti a nejspíš neodmaturuji, protože umím kulový. Miloš maturoval loni, teď chodil na hnojárnu neboli na vysokou zemědělskou. „Jestli chceš,“ nabídl se velkoryse, „můžu ti nějak pomoct, vyzkoušet tě nebo tak.
Nebo vysvětlit matiku.“ Radostně jsem souhlasila. Jak by řekl klasik, všechno, všechno kvetlo, a ty včely tolik bzučely, a ta tráva byla taková veliká, a ta rosa jako granáty…
Větrníky a kremrole
Vendula nás načapala hned na naší první lekci venku před zavřenou hospodou. Seděli jsme na terase na dřevěných lavicích a probírali mnohoúhelníky, když na nás padl její stín. Vypadala opravdu rozzuřeně.
„Takhle se připravuješ na svatbu?“ zaburácela směrem k Milošovi. „My se spíš připravujeme na maturitu,“ ustrašeně hlesl, ale poté si patrně uvědomil, že je přece jenom chlap a že ho zvědavě pozoruji, a tak radikálně změnil chování.
Vstal a temně na svou nastávající houkl: „Jo a jen tak mimochodem, aby bylo jasno, já se na svatbu ještě necítím.“ Užasle vydechla: „Jo, tak ty se necítíš? A že jsem byla u švadleny a že jsou už objednaný větrníky a kremrole, to je ti fuk?
Už píšu pozvánky, chápeš to?“ Mávl rukou: „Všecko zruš, já se ženit nechci!“ S pláčem odběhla.
Překážky
Co horšího, zanedlouho se ze dveří jejich vily vyřítila Milošova potenciální tchyně. Hrnula se k nám jako velká voda, vyzbrojena paličkou na maso. Spasili jsme se útěkem.
Pro lásku je zkrátka třeba překonávat překážky, naštěstí ne vždy tak děsivé jako mohutná Milošova skorotchyně s paličkou na maso.
Kupříkladu loučení s Edou nebylo zdaleka tak dramatické a nehrozilo fyzické napadení, zato mi bylo smutno, protože v Edových očích se třpytily slzy. „Mám tě tak rád,“ šeptal a pohladil mě po vlasech. Asi to bylo vlastně ještě horší než ta palička na maso.
Ale překonala jsem to, odmaturovala a dalších několik let čekala na svatbu s Milošem, která se konala hned po jeho promoci.
Na svatbě
Vendula se tu pochopitelně neukázala, zato nám přál hodně štěstí bledý Eda. Abychom mu po všem tom žalu udělali radost, pozvali jsme ho na hostinu a věnovali mu štědrou výslužku, plnou krabici větrníků. „Taky najdeš tu pravou, Edo.
Věř mi, já to nejsem, já patřím k Milošovi,“ řekla jsem mu, když jsme si připíjeli domácí mandlovicí. A nemýlila jsem se! Za dva roky jsem Edovi šla na svatbu. Se svou vyvolenou je dodnes, jako já se svým Milošem.
Věra (70), jižní Morava
