Byla jsem stále jen nespokojená, mrzutá a ukřivděná. Potom jsem spadla ze schodů a myslela si, že bude všechno ještě horší.

Dokud jsem chodila do práce, stěžovala jsem si jen na nedostatek času. Neuplynul den, kdy bych někomu neřekla, jak moc se těším do důchodu. Ale byla to pravda.

Datum mého odchodu na zasloužený odpočinek jsem měla vyvěšený na dveřích ledničky a každý den ho kontrolovala.

Stále bez nálady

No a potom ten vytoužený den nastal. Měla jsem se radovat, ale pocit štěstí a úlevy se nedostavil. Cítila jsem se prázdná a jakoby otupělá. „Prosím tě, odpočineš si, nebereš dech a potom si budeš užívat svobody!

Nic nebudeš muset a celý den se bude odvíjet jen podle tvého,“ utěšovala mě kamarádka, která s důchodem už svoje zkušenosti měla. Byla už doma skoro dva roky a tvrdila, že se nenudila ani minutu. „Mám pořád co dělat!

Zahrádka, vnoučata, pejsek, procházky a teď ještě jóga. Večer jsem tak unavená, že už ani nemám sílu koukat na televizi!“ smála se radostně, ale já její optimismus nesdílela. Krutě jsem se nudila.

Chtěla jsem zahnat nudu

Manžel odcházel ráno a vracel se až večer. Je mladší, a tak ještě pracuje. I po všech těch letech se do práce těší a nějaký odchod vůbec neplánoval. Zajímalo ho jen jídlo a klid, který jsem mu musela dopřát.

Jednoho rána jsem už měla pocit, že se z toho nicnedělání zblázním. Rozhodla jsem se proto vymalovat schodiště v našem malém domku. Ne že by to bylo nějak akutně potřeba, ale nová barva zdí nemohla uškodit! Nápad mi vlil do žil ztracenou energii.

Pustila jsem se do toho

Vydala jsem se pro vše potřebné a hned po lehkém obědě jsem se pustila do práce. Tím natíráním jsem byla tak zaujatá, že jsem si nevšimla kbelíku, který jsem si postavila pod nohy, a skutálela se ze schodů jako pytel brambor. Ten můj pád stál za to.

Pod schodištěm jsem zůstala ležet a nemohla se zvednout. Ohromující bolest v kotníku mi v tom bránila. Co teď? Mobilní telefon jsem u sebe neměla a k domovním dveřím bylo daleko. Zbylo mi počkat na pomoc manžela.

Zahrnul mě péčí

Naštěstí se na mě nečekaně přišla podívat kamarádka. Byla to šťastná náhoda a já pocítila nesmírný vděk. „Zachránila jsi mě! Už jsem to bolestí nemohla vydržet!“ děkovala jsem jí a ona hned volala sanitku. Moje tušení se potvrdilo.

Měla jsem nejen zlomený kotník, ale i další kost. Dostala jsem sádru a musela odpočívat. Zmocnilo se mě zoufalství. Moje dny budou ještě beznadějnější než před tím! Z nudy se asi zblázním! „Přinesla jsem ti nějaké knížky ke čtení.

A taky pletení!“ oznámila mi kamarádka a vysypala mi na klín asi deset knížek, několik klubíček a dvoje jehlice. Než jsem stačila protestovat, přišel manžel. V práci si vzal k mému údivu volno, že se bude o mě starat.

„Budu ti vařit samá zdravá jídla, aby ti srostly kosti. A taky jsem ti koupil překvapení!“ řekl a podal mi záhadnou plochou krabici. „Malý počítač! Naučím tě s ním zacházet a budeš mít po nudě,“ řekl a já v tu chvíli neměla žádnou radost.

S počítačem se mě snažila naučit zacházet dcera i moje dvě vnoučata. Nikdy jsem v sobě nenašla dost trpělivosti.

Už se vůbec nenudím

Když kamarádka odešla a manžel šel vařit, neodolala jsem a krabici rozbalila. Krásný malý notebook lákal k otevření. Byl tak lehounký! Stříbrný, jako nějaký šperk. Nedočkavě jsem čekala, až mě manžel zasvětí do všech tajů téhle věcičky. Šlo to ztěžka.

Můj manžel se musel mnohokrát obrnit trpělivostí a já se mu za výbuchy vzteku musela několikrát omluvit. Aby se nenaštval a nezlomil nade mnou hůl. Když na mě neměl čas, učila jsem se znovu plést. Bavilo mě to víc než před lety!

I vnoučata se snažila a chodila za mnou o mnoho častěji než dřív. Občas mi s něčím poradila na tom notebooku a já jim za to upletla takové ty moderní kulichy s velkou bambulí.

Můj život se díky zlomené noze o mnoho zlepšil. Už se nenudím a těším se na každý nový den! A navíc jsem ještě zhubla.

Dita A. (62), Znojmo