Občas se ohlížím a bojím se chodit ven. I když už je pryč, ty vzpomínky tam jsou. Zpočátku sympaťák, poté byl úlisný. A pak udělal tu věc…

Kdo je pryč? Můj soused. Takový sympaťák to zpočátku byl. A pak se vybarvil.

Sympaťák se změnil

Když u nás bydlel teprve několik dní, tak jak jsme se poprvé potkali, hned se mi představil, potřásli jsme si rukou a já mu popřála, ať se mu u nás v domě líbí. Vždy, když jsme se potkávali, jsme prohodili pár slov. Skládal mi komplimenty.

Bylo to ale takové divné. Když se vám muž dvoří, má vám to lichotit. I v mém věku mne potěší, když mi kamarád řekne, že mi to sluší. Od Dana, tak se jmenoval, to ale bylo takové úlisné. A to byl o 10 let mladší.

Byl čím dál víc dotěrnější

Jednou zazvonil u mých dveří s tím, jestli nemám cukr. Klasika. Šla jsem do kuchyně, nechala jsem otevřené dveře s tím, že tam snad počká. On ale najednou stál za mými zády v kuchyni. Pevně mě chytil a začal líbat.

Podařilo se mi ho odstrčit, on ale říkal, že si myslel, že se mi taky líbí. Začal se tedy omlouvat a slíbil, že už se to nikdy nebude opakovat. Uvěřila jsem mu.

Opakovalo se to znovu

Dodnes nechápu, že jsem byla tak hloupá a znovu mu otevřela dveře. Vešel dovnitř celkem v klidu. Pak mě opět chytil, a tentokrát už nepustil, i když jsem se bránila.

Když nebylo po jeho vůli, dost ošklivě mne zbil a pod pohrůžkou dalšího násilí mi vyhrožoval, ať se o tom nikomu ani nezmíním. Měla jsem tehdy hrozný strach a opravdu jsem mlčela. Jenže co dál? Měla jsem žít vedle něj s obavami, co se bude dít dál? V duchu jsem se modlila, ať se to nějak vyřeší.

Nevěděla jsem, co dál

Jsem vdova a bezdětná, neměla jsem nikoho, kdo by mi byl oporou. Byla jsem ochromená strachem a mlčela jsem. Vždy, když jsem Dana potkala, se tvářil jakoby nic.

Když jednou viděl, jak ode mě odchází kamarádka, podíval se lišáckým pohledem a řekl mi poté, že ani ona se nesmí nic dozvědět. Nedal si ale pokoj. Najednou mi začal vyhrožovat. Za nic. Nijak jsem se neprojevovala.

Záchrana

Naznačoval mi, že když budu chodit ven potmě, nevrátím se domů. To bylo nesnesitelné. Trvalo to víc než rok. Změnila jsem se. Právě moje kamarádka se začala zajímat o to, co se se mnou děje. Byla jsem zkroušená, bez života, zhubla jsem.

Styděla jsem se i kamarádce něco říct. Ona ale pochopila sama, když potkala toho prevíta na chodbě a zle se na ni podíval.

Ukázala mi, co dělat

Zeptala se mě napřímo. Nakonec jsem jí všechno řekla. Společně jsme šly na policii. Jak se ukázalo, Dan měl s obtěžováním žen problémy už dřív. Policisté si na něj došlápli. I když nebyly vlastně důkazy, podařilo se jej usvědčit. Dnes už jsem zase v klidu. Dan šel do vězení, dokonce se mi omluvil.

Zase šťastná

Možná vás napadne, jestli nemám obavy, že se vrátí. Nemyslím si. Je rád, když bude mít volnost. Neudělal to ani jiné předtím, navíc mu bylo důrazně doporučeno držet se dál od mého bydliště. Já žiju opět pohodový život bez sledujících pohledů a strachu.

Mirka P. (63), Strakonice