Manžel mé sestry zemřel nečekaně v tu nejméně vhodnou dobu. Sestra si neuměla v práci poradit. Přišel, aby ji podpořil, a dal dobré rady.

Když moje sestra ovdověla, ocitla se v prekérní situaci. Restauraci, kterou s manželem vlastnili a kde byla vedoucí, prodali v aukci. Smrt švagra byla tak nečekaná, že nás všechny zaskočila. Sestra si najednou nevěděla rady, co se svým životem dál.

Co bude dělat? Jaká bude její obživa? Plány, které měla s manželem, s jeho smrtí padly.

Co bude dělat dál?

Naskytla se jí však možnost pronajmout si restauraci v našem městě a podnikat ve svém oboru. Dost se toho ale obávala, neboť podmínky nebyly zcela jasné. A také psychicky se necítila nejlépe.

Každý den od smrti jejího manžela jsme spolu vysedávaly a probíraly všechny možnosti. Také onen večer jsme diskutovaly dlouho do noci. Vždy, když jsem k ní přišla, mi nabídla něco k pití, hlavně becherovku do našich oblíbených skleniček.

Ty skleničky musím popsat, protože hrají důležitou roli. Byly to takové malé soudečky z poctivého hutního skla se zesíleným dnem, jaké přežijí celé generace. Nevyžadují tedy přehnaně opatrné zacházení.

Ozval se ostrý vysoký zvuk

Seděly jsme a společně uvažovaly, zda se sestra má přihlásit do toho konkurzu na restauraci. Před ní stála sklenička asi do třetiny plná. Bylo těsně před půlnocí. Řekla jsem: „Škoda že tu s námi není Olda, ten by ti poradil, jestli ano, nebo ne.

Ach jo, Oldo, proč tu jen nejsi s námi?“ A v tu chvíli se stalo něco neuvěřitelného. Ozval se vysoký zvuk, jaký ani neumím popsat, protože jsem nic podobného nikdy neslyšela. Byl ostrý a tenký, až mě zabolely uši.

Trvalo to vteřinu či dvě a sestřina sklenička se rozlomila přesně v polovině naprosto čistým řezem. Obě poloviny se rozklopily a zbytek becherovky zvolna vytékal na ubrus. Chvíli jsme byly v šoku a nevěřícím úžasu.

Až po nějaké chvíli jsem do ticha bázlivě a současně uctivě pronesla: „Růženko, Olda je tu s námi.“ A v tom okamžiku, jako kdyby to měla být odpověď, začaly všechny skleničky v uzavřené prosklené skříňce za našimi zády o sebe cinkat. Trvalo to sice jen krátce, ale nám to připadalo nekonečné.

Rada nad zlato

Vyskočily jsme z gauče a zíraly na stěnu. Bály jsme se přiblížit. Podotýkám, že sestry dům stojí v rozlehlé zahradě v okrajové části našeho města, kde je naprostý klid, je to blízko lesa, široko daleko nikde nic nejezdí. V noci je v tomto místě hrobový klid.

Obě jsme ten jev pochopily jako Oldův souhlas, a tak se sestra, celá se třesoucí a nejistá, na ten konkurz nakonec vypravila.

Dnes, po pěti letech, už velmi úspěšně vede skvělou restauraci, protože ten konkurz tehdy vyhrála, a její strávníci jsou nadmíru spokojení.

Jarmila O. (53), Karlovy Vary