Když jsem byla u své babičky, necítila jsem se tam dobře. Držel se mě temný stín. V noci mě budil a přes den děsil.

I když jsem babičku Annu měla moc ráda, od jisté doby mi vadil dům, ve kterém bydlela. Byl veliký, studený a žilo v něm něco mrazivého. Vždycky, když jsem vstoupila do chodby, na mě padl temný stín. A ten se mnou byl po celou dobu mé návštěvy.

Svěřila jsem se babičce

Dlouho jsem nikomu nic neřekla. Až při jedné návštěvě se mě babička zeptala. „Co je s tebou? Chováš se divně,“ špitla tak, aby to nikdo neslyšel. Váhala jsem, zda to mám babičce říct. Vzhledem k tomu, že jsem k ní měla vždycky důvěru, jsem se jí svěřila.

„Babi, mám pocit, že tu někdo s tebou žije,“ odpověděla jsem. „Já vím. Nevím sice, kdo to je, ale cítím ho také,“ pověděla mi a já se cítila o něco lépe. Slíbily jsme si, že to nikomu neřekneme.

Křížek na ochranu

Babička mi dala jeden menší křížek. „Když u mě budeš, měj ho raději vždycky na krku. Zjistila jsem totiž, že se ho bojí.“ Několik let stačilo mít křížek na krku a já měla u babičky klid. Věci se změnily, když babička zemřela. Jako kdyby dům ztratil ochranu.

Stín najednou dostal jasnější tvář. Nenechal mě v noci spát a přes den jsem ho měla pořád v patách. Začala jsem ten dům úplně nesnášet. A to tak moc, že jsem tátu prosila, aby mě tam nenutil jezdit. Slíbil, že když s ním vymaluji jednu místnost, příště už jet nemusím.

Nemohla jsem popadnout dech

Večer jsem ulehla do babiččiny postele, protože šlo o poslední noc v domě. A já chtěla na ni zavzpomínat. Křížek jsem si vložila do ruky a pevně ho stiskla. V noci mě probudil ohromný tlak na hrudi. Nemohla jsem popadnout dech. Začala jsem plivat krev.

V hlavě mi běžela myšlenka, že je to můj konec. Tátu prý vzbudil divný pocit a šel se na mě podívat. Odvezl mě do nemocnice, kde jsem se podrobila několika vyšetřením. Lékaři ale žádnou nemoc nebo úraz neobjevili.

Babičky tajný deník

Já ale moc dobře vím, kdo to byl a o co se pokoušel. Byl to ten stín, nebo možná bude lepší říkat duch. Dovolil si na mě, neboť jsem patrně ve spánku upustila křížek. Tátu to tak moc vyděsilo, že se nakonec rozhodl dům prodat.

Když ho vyklízel, našel babiččin deník. Do něj se svěřovala s tím, co se v domě dělo po smrti dědy. Stovky řádků o tom, jak v noci někdo chodí po schodech nebo jak z neznámého důvodu nemůže dýchat.

Byl to dědeček?

Nejvíce mě vyděsila informace o tom, že si myslí, že je to právě děda. Nedává to smysl, proč by se nám snažil děda ublížit? Ale ať už to byl duch kohokoli, já jsem ráda, že už jsem poté do toho domu nikdy nemusela.

Marie L. (51), Děčín