Chudák soused žil celá desetiletí se zlou ženou. Říkala jsem si, že se něco musí stát, že si ten muž přece také zaslouží být šťastný.
Studené předjaří odhalilo, jaký mám na zahradě binec. Slezl sníh a ukázala se spousta neshrabaného listí. Šla jsem tu spoušť obhlédnout a všimla jsem si za plotem černých pichlavých očí, rentgenujících můj pozemek. No nazdar. Sousedka, jedovatá jako vitriol.
„Máte na zahradě pěknej bordel, koukám,“ zněla první slova, které ke mně prohodila. Pozdravem se nezdržovala. „Byla jsem delší dobu v nemocnici,“ pokusila jsem se o vysvětlení.
„A o zahradu se beztak většinou staral nebožtík manžel, bez něj už to nezvládám.“ Byla jsem zvědavá, co na to poví. Nezklamala mě. „Za vašeho manžela to bylo to samý v bledě modrým,“ pravila sarkasticky. „Chlapi nejsou k ničemu. Jen leží u televize.
Co myslíte ten můj? Línej jako veš,“ nezapomněla si rýpnout. Přitom celá ves věděla, že její muž je pracant a vůbec fajn pán. Chlapi v hospodě soudili, že by měl dostat metál za to, jak dlouho s tou čarodějnicí vydržel. Bylo mi ho líto a zdaleka jsem nebyla sama.
Je to anděl
Pokusila jsem se s tou příšernou ženštinou rozloučit, ale mluvila na mě ještě dlouho, to bych musela odejít uprostřed monologu, což mi připadalo neslušné. Pořád dokola si jenom stěžovala.
Třeba na to, že si ten její pouští televizi příliš nahlas, že si ve skříni na prádlo málokdy uklízí, že nejí rajčata a že nechal vzadu na zahradě ležet polorozbořený plot celé dva dny, než se odhodlal to spravit.
„Ten chlap je anděl,“ šeptávala mi stará Bradáčová, prodavačka z koloniálu. „Jak to může vydržet? Přitom slušně vydělává a je šikovnej jak pánbůh, půlce vesnice opravil střechy nebo předělal koupelny.
Nedivím se, že je pořád takovej smutnej.“ Říkalo se, že sousedka svého muže dokonce i bije, ale tomu se mi nechtělo věřit.
Až když jsem jednou postranními dvířky, což jsem měla dovoleno, prošla do sousední zahrady, abych mohla obdivovat podařenou skalku a nechat se inspirovat, proletěla mi kolem hlavy lopata. S hrůzou jsem se ohlédla.
Zeptejte se ženy
Stáli tam oba. Nebylo pochyb odkud vítr fouká, hodila ji po něm ve vzteku. Naštěstí netrefila ani jeho, ani mě. Letící lopata zřejmě odstartovala jejich rozvod. Byla to událost, když se sousedka stěhovala pryč.
Chlapi v hospodě si na to dokonce připíjeli domácí ořechovkou. Soused osaměl a očividně se mu ulevilo. Když pak vichřice v noci odnesla kus plotu, dělícího naše zahrady, a povalila strom, hned ráno tam už pracoval a dával vše do pořádku.
„Jste anděl, sousede,“ obdivovala jsem ho. „Zeptejte se mé bývalé ženy,“ odfrkl. „Ta vám řekne, co jsem za lotra.“ V poledne byl plot spravený a strom vzorně rozřezaný. Přinesla jsem mu za odměnu ještě teplé škvarkové placky.
„Ty bych mohl jíst každý den,“ pochvaloval si. Brzy jsme to dali dohromady a já nemohla být šťastnější. Stejně tak on, říká mi že jsem jeho štěstí a celá vesnice nám závidí, jaký jsme harmonický pár.
Magdaléna (68), severní Morava
