Vláďa byl vždy veselý chlapík. Hodně sportoval, takže nikdy by mě nenapadlo, že bude nemohoucí. Stačil ale banální úraz.

Můj muž dělal spoustu nebezpečných sportů. Lezl po skalách, závodil. A nakonec se mu stal osudným žebřík.

Byl úplně jiný

Spadl na záda. I když se mohl hýbat, po letech se zjistilo, že páteř utrpěla zranění, která ji postupně ochromují. Co to šlo, pečovala jsem o něj s láskou. Když jsem Vláďu poznala, byl stále usměvavý vtipálek, vyčníval všude, bavil lidi.

I když se nám v něčem nedařilo, bral to s humorem. Dokonce i tu svoji nemoc. Jenže pak už to zmohlo i jeho. Měli jsme spolu krásný život, narodily se nám dvě děti, které nám i pomáhaly. Naše manželství bylo opravdu vydařené a já byla šťastná.

Nechtěl se litovat

Děti odrostly a my s Vláďou jsme měli konečně čas pro sebe. Jezdily jsme na výlety u nás i do ciziny, sportovali jsme. Vláďa mě často vytáhl do restaurace, ať nestojím u plotny. Pak se mu stal ten úraz. Nějakou dobu byl pohybově omezený, ale spravilo se to.

Jenže jak léta plynula, všímala jsem si, že se hůře hýbe. Když jsem se ho ale na rovinu zeptala, ujišťoval mě, že je vše v pořádku. Nebylo. I když to dobře dokázal skrývat, donekonečna to tajit nešlo.

Připravená na vše

Byly dny, kdy Vláďa navrhl, abychom odvolali plánovaný výlet, nebylo mu nejlépe. Pak začal chodit k lékaři a postupně jsme zjistili, jak jsou důsledky úrazu vážné. Co vám budu psát, snažil se bojovat, časem to ale nebyl ten věčně usměvavý chlapík.

Už jsem nemohla dál

Já jsem se ho neustále snažila podporovat a říkala mu, že to společně zvládneme. Přece jsme spolu už tolik let v dobrém i ve zlém! Nikdy nebyl hrubý, ale začínal být zasmušilý. Někdy mě prosil, že chce být sám. Zdravotní stav Vládi se plíživě zhoršoval.

Starala jsem se o něj, děti pomáhaly, dokonce i pečovatelky zaplatily. Jenže přece jen s mým postupujícím věkem toho bylo moc.

Všichni mi radili

Zejména když Vláďa skončil na vozíku a začal mít výpadky paměti. Stále jsem ho milovala a chtěla jsem se o něj starat. I kamarádky mi ale říkaly, že ta situace jednou položí i mě.

Nevím, co si myslí

Manžel se stal nepohyblivým. V podstatě má jen světlé chvíle, kdy si vzpomene, kdo je jeho rodina. Občas mě jen tak drží za ruku a dívá se na mě. Pak pláče. Nevím, co si myslí, protože v tu chvíli nechce mluvit.

Sedíme spolu u stolu v LDN. Nemohla jsem se o něj už starat. A teď pláču i já. Protože nevím, jestli mu slzy do očí vhánějí vzpomínky na naše mládí, nebo je mu líto, že jsem ho nechala odvézt z jeho domova. Neřekne mi to.

Už tu není…

Jen občas pronese vzpomínku, jak jsme kdysi chodili s dětmi na ty mléčné poháry do Prahy. A ta dovolená v Jugošce! To je ale vše. Vláďa stále žije, ale vlastně tu není. Moje láska největší.

Renata J. (69), Kolín