Než babička Kamila zemřela, poprosila mě, abych se postarala o její milovanou kytičku. Brzy jsem pochopila, proč na ní celý život tolik lpěla.
Stalo se to už hodně dávno. Bylo mi tehdy dvacet jedna let, když jsem zdědila květinu, kterou moje babička Kamila vždy opatrovala jako oko v hlavě. Jakoby to byl ten nejcennější diamant.
Skutečně se to stalo
Pokaždé, když se babička měla z domu vzdálit na více než jeden den, květina cestovala s ní. Až o několik let později jsem zjistila, co za tím stojí.
Jsem si téměř jistá, že když vám vylíčím svůj příběh a za co všechno ona babiččina květina může, budete mě považovat za blázna nebo za lhářku. Ale to nevadí, já pravdu znám, i když je dosti neuvěřitelná. Prožila jsem to na vlastní kůži.
A kdo ví, třeba některá vaše čtenářka zažila něco podobného, co se vymyká lidskému chápání.
Květinu pojmenovala
Když před lety moje babička Kamila onemocněla, a byla na tom zdravotně hodně špatně, měla snad jenom jednu starost. Šlo jí o to, kdo pak bude pečovat o tu její slavnou květinu. Dokonce ji i pojmenovala – dala jí jméno Terezie.
Svěřila mi ji do péče
Celá rodina věděla, že babička nemusela mít nejnovější televizi, auto či drahou dovolenou, hlavně když měla po ruce tu svoji kytku. „Kačenko, jsem si jistá, že u tebe jí bude nejlépe.
Slib mi, prosím, že na ni dohlédneš, až tady nebudu,“ řekla mi babička na jedné z mých posledních návštěv. To už ležela v nemocnici na jednotce intenzivní péče a všichni jsme byli připraveni na to, že každý další den může být její poslední.
Babička měla své tajemství
„Babi, proč ti vlastně na té kytce tolik záleží?“ zeptala jsem se jí. Ne že bych byla první, kdo jí tuto otázku položil, dokonce jsem se jí na to už sama ptala snad stokrát, ale babička si to tajemství nechávala pro sebe do poslední chvíle.
Ani děda nic netušil. „Na to přijdeš sama, děvenko,“ řekla mi tajemně a pohladila mě po ruce.
Zahýbala listy
Ani nevím proč, ale ještě toho odpoledne jsem do svého pokoje nastěhovala babiččinu květinu. „Tak co, Terezko?“ oslovila jsem rostlinu. „Co na tobě babička viděla?“ zeptala jsem se kytky večer před spaním.
Rostlina samozřejmě neodpovídala, ale zdálo se mi, že se její listy trošku hýbaly.
Dobře jsem se vyspala
Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou. Průvan doma nemáme, okno jsem měla zavřené, takže se mi to určitě jenom zdálo. Nebo že by ke mně ta kytička skutečně nějak promlouvala? Nakonec jsem nad tím raději už dál nepřemýšlela a šla jsem si lehnout.
Ráno jsem se vzbudila minutu před drnčením budíku. Byla jsem čilá a odpočatá jako už dávno ne. Dobře jsem se nasnídala a vyrazila v dobré náladě do školy na přednášky.
Rozhovor s učitelkou
Cestou jsem potkala jednu nepříjemnou a ne moc oblíbenou profesorku, ale nešlo se jí vyhnout. Pozdravila jsem ji a doufala, že tím to hasne. Ale ona měla povídavou a chtěla se bavit o tom, co zrovna probíráme.
Tak jsem ji doprovodila až k budově školy a chtěla se rozloučit. „Mladá dámo, vám zkoušky moc nejdou, viďte?“ zeptala se mě na schodech. Nevěděla jsem, co na to říct. „Někdy jsem asi moc nervózní,“ obhajovala jsem se.
Dostala jsem lepší známku
Asi pět minut jsme si spolu povídaly o probírané látce a pak mi nabídla, že bych mohla vypracovat nějaký referát, který by mi zlepšil průměr. Přišlo mi to od ní jako vřelé gesto, tak jsem jí poděkovala a řekla, že si to promyslím.
„Víte, že teď jsem si s vámi popovídala lépe než s kýmkoliv na zkouškách? Stavte se u mě odpoledne,“ dodala ještě a odešla. Vůbec jsem nechápala, co se právě odehrálo.
S malou dušičkou jsem se u té profesorky později zastavila a ona mi do indexu zapsala jedničku. Zmateně jsem poděkovala a utíkala domů.
Nosila kytka štěstí?
Měla jsem dobrou náladu, zpívala jsem si a zalila kytku. Opět se mi zdálo, že se trošku hýbe. „Je snad tohle to tajemství, o kterém mluvila babička? Nebo je to rostlina, která přináší štěstí?
Takové věci přece neexistují…“ mumlala jsem si pro sebe a nechápavě nad tím kroutila hlavou. Jenže další dny mi ukázaly, že na tom možná opravdu něco bude.
Osudová stáž v zahraničí
Na jedné zkoušce jsem si vytáhla tak lehké otázky, že jsem tomu nemohla uvěřit. Díky lepším známkám jsem dostala stipendium a doporučili mě na stáž v zahraničí, což pro mě byla skvělá příležitost.
Poznala jsem báječného muže
To všechno se stalo už před mnoha a mnoha lety a já jsem díky tomu pochopila, že když je o kytku dobře postaráno, nosí štěstí. Na tu stáž jsem jela vlakem, abych ji mohla mít s sebou.
V Německu jsem hned první den narazila na sympatického muže, který také zrovna dorazil. Pochválil mi kytku a od té doby jsme spolu. Dnes jsme už přes dvacet let manželé a máme spolu dvě úžasné dcery. Díky, babi.
Kateřina H. (50), Mariánské Lázně
