Vždycky jsem se považovala za docela tolerantní. S příchodem mých snach jsem se ale změnila. Musím se hodně držet, abych se s nimi nepohádala.
Odjakživa jsem nesnášela omšelé vtipy o zlých tchyních. Ze svého okolí jsem věděla, že nejsou vůbec pravdivé. Moje kamarádka Věruška byla se svojí snachou v naprosté pohodě a měla ji ráda jako dceru.
Dokonce vždycky stála na její straně, když se málem s jejím synem rozvedla. Ani moje druhá nejoblíbenější kamarádka Věra na tom nebyla špatně. Její snacha byla nemocná a ona za ni převzala starost o celou domácnost, jen aby měla klid a mohla odpočívat.
Dávala jí i peníze, aby dorovnala rozdíl mezi platem a nemocenskou. Kdo by si mohl přát víc?
K ženění se kluci neměli
Já se na příchod manželek svých dvou synů vysloveně těšila. „Už aby si ti kluci někoho našli,“ prosila jsem v duchu osud a netrpělivě vyhlížela nějaké ženské. Kluci, ač už dávno dospělí, se do nějakých trvalých vztahů nijak nehrnuli.
Měli jen kamarádky, jak vždy zdůrazňovali. „Mami, to nejsou nevěsty, jen takové holky na ukrácení dlouhé chvíle,“ vysvětlovali oba a já jen kroutila hlavou. To manžel spiklenecky přikyvoval. Jako že kluci dělají dobře, že se na nikoho nevážou.
Často jsme se kvůli tomu dohadovali. Prosila jsem ho, aby je v jejich jednání neutvrzoval, ale domluvil jim. Chtěla jsem se dočkat vnoučat. Toužila jsem po nákupu hraček v těch krásných hračkářstvích!
Občas jsem tam jen tak zašla a kochala se barevnými plyšáky a panenkami. Stejně jsem to měla s dupačkami a nejrůznějšími maminkovskými věcičkami. Prostě byla jsem zralá na vnoučata. Litovala jsem, že se nám nenarodila alespoň jedna dcera, to by jistě bylo jiné!
První snacha mě zklamala
Když přišel Jenda, ten mladší, s oznámením, že se tentokrát doopravdy zamiloval, neměla moje radost konce. Byla jsem úplně nadšená! Ale už první setkání mě trochu zklamalo. Budoucí snacha byla taková neslaná, nemastná.
Přičítala jsem to trémě, ale bohužel jsem se mýlila. Ona vypadala, jako by byla úplně bez života. Všechno jí bylo jedno, na všechno kašlala. Prostě takový programový flegamatik. Co na ní ten kluk viděl, mi bylo záhadou.
Nájem bytu, a dokonce i zařízení obstaral syn. Pomohl jí v našem městě sehnat zaměstnání, do kterého ji každé ráno vozil. A když konečně oznámila, že čeká malého Honzíka, ani se neusmála. Jakoby jí to bylo jedno!
Druhé jsem se bála
A bylo. Jen co se chlapeček narodil, tak mi ho krátce po příchodu z porodnice svěřila k hlídání, a rovnou na celý den. Ani krabici mléka nepřiložila. Musela jsem s kočárkem rychle do lékárny a tam si nechat poradit, aby kluk nehladověl.
Že jsem měla vztek, bylo snad samozřejmé, nebo ne? Ale nic jsem neřekla, aby byl v rodině klid. Do toho přišel druhý syn, ten starší Roman, že má taky holku. Dokonce se chtěl ženit. Byla jsem ráda, ale už jaksi opatrněji.
Poučila jsem se, že to moje nadšení může vystřídat studená sprcha. Jeho slečna byla ale pravým opakem té první. Učiněná dračice. Jen co otevřela pusu, už bych ji přes ni pleskla. Zkritizovala mi jídlo, prý je moc kalorické. Moje záclony prý byly už léta out.
Prostě nemoderní! Potom přišlo na řadu oblečení. Roman prý chodí v nemoderním a musela mu nakoupit nové. „No a já abych to všechno napravovala!“ podotkla sebevědomě.
Nemám je ráda, ale tajím to
A od té doby se nic nezměnilo. Přestala jsem díky její povaze toužit i po dalším vnoučeti, protože bych ho musela litovat, jakou mají mámu. A bohužel i na to teď došlo.
Nikola otěhotněla a nadělala u toho povyku, jako kdyby těhotný nikdo na světě před ní ještě nikdy nebyl. S druhou snachou si kupodivu rozumí. Asi proto, že ta jí naprosto v ničem neodporuje. Já jsem na tom s oběma snachami stejně. Hlídám a musím držet pusu. A krok, jak se říká.
Prostě je nesnáším
Mám brzy po sobě dvě vnoučata, chlapečka a holčičku, a to mi ke štěstí babičky bohatě stačí. Ale snachy v oblibě vůbec nemám. Je mi to líto, protože jsem se chystala být dobrou tchyní.
Snažím se být alespoň co nejvíc hodná a vstřícná, jen abych si je nerozhněvala. Abych v nich nevyvolávala nějakou nenávist. A aby moji kluci byli v klidu a neprožívali nějaké zbytečné scény, o kterých jsem od kamarádek také slýchala.
Raději své výtky hned polknu a nedám nic najevo. Hraju tedy chápající tchyni. Zatím to tak u nás funguje. Ale ze srdce ten pocit nevychází. V hloubi duše je prostě nemám ráda!
Mirka J. (59), Litoměřice
