Vždy jsem věřila, že smrtí život nekončí. Jeden tajuplný zážitek na hřbitově mě přesvědčil o tom, že mám pravdu.

Největší klid jsem nacházela vždycky na hřbitově. Už jako mladá dívka jsem tam chodila často přemýšlet a malovat. Brzy jsem náš hřbitov na kraji města velmi důvěrně znala, a tak jsem se dokonce začala starat o hroby, které už nikoho nezajímaly.

Takových tam byla spousta – neudržovaných, poničených. Snažila jsem se je trochu zvelebovat. A také jsem začala promlouvat k nebožtíkům. Nebylo tak pro mě velkým překvapením, když se mi jednoho dne zjevila tajemná žena, která mi za všechno poděkovala.

Díky ní jsem pochopila, v čem spočívá mé životní poslání a že moje jednání má smysl.

Věřila jsem, že smrt není konec

Už když jsem byla malá holka, věřila jsem na duchy a na vše nadpřirozené. Dokonce se nebojím říct nahlas, že jeden za mnou chodil. Byl to malý chlapec, který zemřel tragickou smrtí. U mě našel útěchu a pochopení.

Od prvního setkání s ním jsem věřila, že po smrti nás čeká něco dalšího, že smrt rozhodně neznamená konec. A pak přišel jeden zážitek, který mě v mém přesvědčení pouze utvrdil.

Samotu jsem vítala

Pro většinu lidí jsem byla vždycky trochu podivín. Jako děcko jsem byla raději sama, příliš kamarádů jsem nikdy neměla. Nerada jsem chodila na místa, kde je hodně lidí. Nejraději jsem vždycky seděla někde v koutě o samotě a malovala jsem si.

A tak to mám i dneska, kdy už jsem dávno dospělá. Malba je pro mě ten nejlepší lék na starosti a chmury. A když je úplně nejhůř, chodím přemýšlet na hřbitov. Pokaždé si sednu k nějakému hrobu a promlouvám k člověku, který tam leží. Velmi mě to uklidňuje.

A ještě mám pocit, že zesnulému pomáhám, když s ním mluvím. Že tím nějakým způsobem konejším jeho duši.

Sedávala jsem u hrobu ženy

Příběh, který vám chci vylíčit, se mi stal asi před patnácti lety. Tehdy jsem neprožívala příliš šťastné a veselé období. Měla jsem problémy v práci a ke všemu se mi rozpadl několikaletý vztah. A tak jsem ten čas trávila na hřbitově více než doma.

Vždy mě to táhlo k jednomu konkrétnímu hrobu. Byla v něm pohřbena žena, které by dnes bylo přes sto padesát let. U jejího hrobu jsem se cítila nejlíp. Nacházela jsem tam vnitřní klid. Pokaždé jsem se ponořila do svých myšlenek a v tichosti k ní promlouvala. Ptala jsem se jí, jaký měla život a co by dnes udělala jinak.

Nosila jsem na její hrob květiny

Na hřbitov jsem nikdy nepřišla s prázdnou. Vždycky jsem po cestě natrhala nějaké kvítí nebo koupila svíčku a pak to položila na hrob, o který se evidentně už roky nikdo nestaral. Poté jsem u hrobu seděla dlouhé hodiny, někdy až do setmění.

Malovala jsem její podobiznu

Odmalička mám velikou představivost, a tak jsem pokaždé popustila uzdu své fantazii, aby pracovala na plné obrátky, a snažila jsem se podobiznu ženy zvěčnit na papír. Tužka mi po papíře jezdila tak nějak sama. Když jsem pak konečně po několika dnech kresbu dokončila, cítila jsem hrdost.

Za mými zády se ozval slabý hlas

Podle data narození z náhrobku by měla dotyčná žena narozeniny 3. června. Obrázek s její podobiznou jsem zarámovala a měla v úmyslu položit k náhrobku. Považovala jsem to za dárek. Klečela jsem u hrobu a zpívala píseň, která mi zrovna přišla na mysl.

Během toho jsem cítila, jak za mnou někdo stojí. Z nějakého důvodu jsem ale nedokázala otočit hlavu. Za mými zády pak náhle slabým hlasem zaznělo: „Moc ti děkuji za všechno, co jsi pro mě udělala.“ Zamrazilo mě.

„Díky tobě teď konečně mohu v klidu odejít,“ dodal hlas a já na rameni ucítila ruku.

Pohltila mě zvědavost

Sice jsem se lekla, ale strach jako takový jsem neměla. Spíš mě pohltila zvědavost. „Ukažte se mi,“ vyzvala jsem beze strachu tu osobu. Tehdy se přede mnou zjevila stařenka v oblečení z jiné doby.

„Jste krásná,“ řekla jsem jí a prohlížela si ji od hlavy k patě. Nemohla jsem od ní odtrhnout zrak.

Poděkovala mi a rozplynula se

Když věříte na duchy, takový zážitek je pro vás vrcholem. Víte, že jste se nemýlili. A hlavně víte, že nejste bláznem. V tu chvíli mi od radosti tekly slzy. Bylo to velmi dojemné. Hleděly jsme si se starou ženou do očí, než mi došlo, že stařenka nemá zornice.

Jen azurové modré bělmo. „Ještě jednou ti děkuji. Teď už musím jít,“ špitla a poslala mi polibek. Pak se postupně rozplynula ve vzduchu.

Věřím, že mohu zesnulým pomáhat

Seděla jsem u jejího hrobu ještě několik hodin. Něco tak silného jsem musela vstřebat. Na hřbitov od té doby chodím dál. Vybírám si znovu a znovu další zpustošené hroby, o které se nikdo nestará. Chodím si k nim přemýšlet a malovat.

Věřím, že mám možnost pomoci každému nebožtíkovi, který zatím nenašel svůj klid. Každý v životě musí najít to, co ho naplňuje a udělá šťastným. Já věřím, že moje životní poslání tkví právě v tom, co dělám, ať už si o tom myslíte cokoli.

Miroslava B. (60), Děčínsko