Musím říct, že jsem se ještě nikdy tak nebála. Když můj čtyřletý syn Adam začal v noci šíleně plakat, hned jsem za ním běžela.

Bydlíme v domě, ve kterém jsem vyrůstala, takže ho dobře znám. Nikdy se mi v něm nedělo nic zvláštního ani strašidelného. O to víc mě děsí, co se nám přihodilo před několika měsíci. Můj manžel byl zrovna na služební cestě a my s Adámkem zůstali sami. Přes den byl syn ve školce a odpoledne jsme spolu byli doma.

Neviditelný chlapec

Hráli jsme si s jeho oblíbenými autíčky u něj v pokoji. V jednu chvíli zazvonil telefon, a tak jsem ho šla zvednout. Když jsem se do pokoje vracela, slyšela jsem syna s někým mluvit. „To autíčko je moje, tak mi ho neber,“ řekl naštvaně.

„S kým to mluvíš, broučku?“ zajímalo mě. „Ten chlapeček mi bere modré auto,“ ukázal prstem naproti sobě. „Nikoho nevidím,“ podivila jsem se, ale nijak jsem to neřešila. Kdo z nás si v dětství nepovídal s imaginárním kamarádem, že?

V pokoji se náhle ochladilo

K večeru už jsem na to vůbec nemyslela. Syna jsem uložila do postele a šla vedle do pokoje. Nechala jsem pootevřené dveře a pustila si televizi. Po pár minutách jsem se na Adama šla podívat, už spal. Vrátila jsem se k filmu a doufala v poklidný večer.

O hodinu a půl později se v pokoji udělala nesnesitelná zima. Vzala jsem si dvě deky, abych se zahřála. A jak jsem tak seděla u televize, periferně jsem viděla postavu, jak vchází k synovi do pokoje. „Tys byl na záchodě?“ zavolala jsem.

Nikdo se neozval, a tak jsem to nechala být. Za chvíli se ale ze synova pokoje ozval jekot. Odhodila jsem deky a letěla za ním. Našla jsem syna na zemi. Hrozně plakal. „Co se stalo?“ usedla jsem k němu. „Už mi zase bere to autíčko,“ ukázal kousek za stůl.

A tam jelo obyčejné dřevěné auto samo po pokoji. Bylo to přesně tak, jako kdyby ho někdo držel v ruce a jezdil s ním po koberci.

Někdo se se mnou přetahoval

Musím se přiznat, že mě to vyděsilo. To autíčko není na pohon, samo jezdit neumí. „Vezmi mu to autíčko ty,“ požádal mě syn. Chtěla jsem se pro autíčko natáhnout a už jsem ho měla v ruce, ale někdo se o něj se mnou tahal. „Kdo to drží?“ podivila jsem se.

„Ten chlapeček, který tady byl odpoledne,“ řekl mi syn. Chytla jsem autíčko i druhou rukou a tahala ze všech sil. Nakonec jsem souboj vyhrála. Jakmile jsem měla hračku v ruce, i v tomto pokoji se udělala nesnesitelná zima.

„Myslím, že je to zlý duch,“ řekl syn. „Duch? Ti přece neexistují,“ kroutila jsem hlavou. „Jak vidíš, tak existují,“ dodal a ukázal prstem k oknu. V něm stál malý chlapec.

Měl bledou tvář, zlé oči a byl průhledný. Tu noc šel spát syn ke mně. Od té noci se už přízrak naštěstí neukázal. Těžko říct, co to mělo znamenat.

Radka L. (50), Telč