Dcera Adéla byla vždycky pověrčivá a opatrná. Já byla jejím opakem. Na svoji lehkovážnost jsem však nepříjemně doplatila.
O tom, že lidová rčení fungují, se většinou přesvědčíme až po vlastní zkušenosti. Minulý rok mě přesvědčil, že některé pověry mohou být skutečně pravdivé a že se nejedná o žádné vesnické povídačky.
Na nadpřirozeno jsem nevěřila
Vždycky jsem dávala přednost zdravému rozumu před všelijakými záhadami a nadpřirozenými jevy. Pokud mi o nich někdo vyprávěl, tak jsem ho se zájmem vyslechla, chápavě pokývala hlavou, ale myslela jsem si vždycky své. Na žádné věci odehrávající se mezi nebem a zemí jsem nevěřila.
Dcera byla vždycky pověrčivá
Nejčastěji jsem se takto dostávala do sporu se svojí starší dcerou Adélou. Ta byla mým pravým opakem. V pátek třináctého by nejraději nechodila do práce, za vším viděla činnost andělů nebo zlých sil. Ráno samozřejmě vždycky vykročila do světa pravou nohou.
Měla jsem ji moc ráda, ale v těchto věcech jsme si zkrátka nikdy příliš neporozuměly. To se ale mělo změnit…
Odpoledne po nákupech
Před dvěma lety jsme se jednoho dne s Adélou šly podívat po obchodech. Na taková dlouhá odpolední nakupování nás nikdo nedoprovázel – ani můj muž Martin, ani zeť David nepatřili v tomto směru k příliš trpělivým typům.
Obešly jsme společně spoustu malých obchůdků a nakonec jsme zamířily do velkého nákupního centra. Až tam jsme se setkaly s Martinem a Davidem a zašli společně na jídlo do rychlého občerstvení.
Po zhruba hodině jsme zamířili zpátky domů, ale kousek od obchodního centra nás najednou Adéla všechny zastavila.
Černá kočka na cestě
Před námi na chodníku stála černá kočka. Nechápavě jsem se na dceru podívala a ta mi řekla, že musíme počkat, jestli nám zvíře nepřeběhne přes cestu.
Začala jsem se tomu potichu smát, přišlo mi to nesmyslné, a příliš vstřícně se na tenhle přístup netvářili ani můj muž se zetěm. Vzápětí ona kočka skutečně přešla na druhou stranu chodníku. Adéla odmítla pokračovat. Málem se kvůli tomu s Davidem pohádali.
Já, manžel i zeť jsme klidně šli dál, zatímco dcera zvolila dlouhou okliku, než se k nám znovu připojila.
V autě náhle selhaly brzdy
Brala jsem to všechno jako hloupý rozmar a několikrát jsem se pak ještě dceři vysmála. Brzy mě ale smích začal přecházet. Nás tři, kteří jsme nedbali Adélina varování, totiž v krátkém sledu potkaly velké nepříjemnosti.
Nejdříve to potkalo mého muže, který byl vyzvednout auto v opravně. Cestou domů ale havaroval, když vozu selhaly brzy a on vjel do křižovatky na červenou. Nikomu se naštěstí nic nestalo, vůz byl ale rozbitý.
Manžel, který už měl nějaké hříchy z minulosti, navíc přišel o řidičský průkaz. Bylo to hodně nepříjemné, protože za onu opravu vozu jsme dali hodně peněz a nyní bylo auto úplně k ničemu, a manžel navíc nesměl dál řídit.
Ukradli mi peněženku
Tehdy jsem si ještě na onu černou kočku nevzpomněla. Podezření jsem začala mít, až když mi v autobusu někdo odcizil peněženku.
Zrovna jsem vybrala větší hotovost, protože tchyně měla kulaté narozeniny a my jí chtěli dát hotovost do obálky, a navíc jsem tam měla i platební kartu.
Doklady jsem naštěstí nosila jinde, ale i tak se jednalo o další velký zásah do rodinného rozpočtu a další nepříjemnosti.
Postupně došlo i na zetě
Vypadalo to, že si budeme muset půjčit od Adély, protože mladší dcera Jitka žila daleko a nebyla na tom finančně příliš dobře. Zeť David měl dobře placenou práci.
Jako z udělání se ale pár dnů nato ukázalo, že firma, kde byl zaměstnán, bude propouštět – a David se také ocitl na černé listině.
Osud nás všechny trestal
Vypadalo to, že problém s výpovědí vyřeší zeť obratem, protože našel firmu, kde by ho hned zaměstnali. Když však šel na pohovor, tak na ulici uklouzl, upadl a zlomil si nohu tak nešťastně, že byl na čas vyřazen z normálního života.
Teprve po této další katastrofě, která nás všechny postihla, prohlásila Adéla, že nás osud trestá, protože nevěříme pověrám. Kdybychom prý tehdy obešli místo, přes které přešla ona černá kočka, tak jak to udělala ona sama, nic by se nám nestalo.
Tentokrát už se jejím slovům nikdo z rodiny nevysmíval. Fakta totiž svědčila ve prospěch její verze. Dceři samotné se skutečně vůbec nic nestalo, vlastně měla spíš štěstí, protože ji v práci povýšili.
Už jsem opatrná
Z toho smolného období se obě naše rodiny dostávaly poměrně dlouhou dobu, nakonec jsme ale všechno vyřešili. Od té doby se ale nesměji žádným pověrám a kdykoliv vidím černou kočku, jak mi přebíhá přes cestu, vybavím si, co tehdy následovalo.
A raději se pokaždé vrátím nebo změním směr. Nechci už podruhé riskovat, co hrozného by se mně nebo mým blízkým mohlo stát.
Irena T. (58), Ostrava