Těch historek, že tatínkům někde tzv. ujely nohy a byl z toho levoboček, slýcháte v životě spoustu. Když se to však přihodí vám, zaskočí vás to.

Když jsem byla malá, moc jsem si přála sourozence, o kterého bych se starala jako o miminko. Byla jsem s tím až otravná, když jsem rodiče nutila, aby ten čáp ještě jednou přilétl. Pamatuji si, že mě podporovala i má teta.

Sama nemohla mít děti, i když je měla ráda, takže já jsem jí potomka nahrazovala. Jenže moji rodiče už druhé dítě nechtěli. Nebo nemohli. Nevím, nepídila jsem se dál.

Byli můj vzor

Naši měli vzorové manželství. Nehádali se, nezaznamenala jsem, že by se podváděli, jako tomu bylo v jiných rodinách. Sice se kdysi rozvody nenosily, ovšem zálety drbala celá vesnice. O mých rodičích se ale nic nešířilo.

Věděla bych to, protože i malá děcka si řekla, co slyšela doma. Naši spolu vydrželi až do konce. Dokud maminka neonemocněla. Brzy pak zemřela. Táta se o ni láskyplně staral.

I když jsem chtěla vypomoct, víceméně mi říkával, že mám svých starostí dost a že on pečuje rád.

Neřekl mi vše

Po maminčině smrti tatínek zůstal už sám. Protože si do života už žádnou ženu nepustil, nenapadlo mě, že by kdy měl sklony třeba k nevěrám. Měla jsem svoji rodinu, ale o tátu jsem se zajímala. I když mé manželství nebylo růžové a měla jsem svých starostí dost.

Nakonec, když děti vyrostly a odešly z domu, jsem se rozvedla. Měla jsem najednou víc času, takže jsem za tátou jezdila pravidelně. Přesto mi během té doby nebyl schopen říct vše o svém životě.

Překvapení, které mi připravil

Na tátův pohřeb přišlo hodně lidí, spoustu jsem neznala. Vzpomněli si na něj bývalí kolegové, spolužáci. Ti byli věkově stejně staří. Pak tam ale byla výrazně mladší žena. Nikdy jsem ji neviděla, přesto mi něco naznačovalo, jako bych ji někdy viděla.

Má dcera mi pošeptala, že mi je hrozně podobná. Ani jedna jsme to nechtěly vyslovit, ale napadlo nás to hned. Že nám tatínek zatajil nějaký úlet. Nicméně na pohřbu jsme spolu nemluvily, než jsem všem poděkovala, zmizela.

Šok u závěti. Mám sestru!

Když jsem šla k notáři kvůli závěti, nenapadlo by mě, že tam bude čekat překvapení. Ale byla jsem v šoku, když dědictví bylo rozděleno půl napůl. Proč, když maminka nežila a já neměla sourozence?

Bylo mi skoro šedesát, když jsem dozvěděla, že mám o sedm let mladší sestru. Hanku. Bylo to nečekané. Zprvu jsem ani nevěděla, co cítím. Žárlila jsem, že táta měl jinde další rodinu. Co když se dcerce věnoval víc? Pak se ty pocity přelily ve zvědavost. Chtěla jsem vědět, kdo je a jak vypadá, když byla má rodina.

Musela jsem ji vidět

Hanka tehdy k notáři nepřišla, i když byla předvolaná jako já. Bála se, jak budu reagovat. Byla jsem v šoku, ale chtěla jsem sestru poznat. Přes notáře jsme se domluvily, že se uvidíme. Když jsme se spatřily podruhé, vyhrkly mi slzy z očí. Nevím proč.

Jestli to byla sestra, kterou jsem si vždy přála. Nebo proto, že mi tatínek neřekl vše. Mám tolik otázek. Věděla to maminka? Proto neměli další dítě? Proč mi nic neřekl, i když věděl, že umírá? Netrpěl třeba demencí, aby si to neuvědomil.

Nechápu, jak mohl odejít s tím, když tušil, že se to asi dozvím. Tohle beru trochu jako zradu a mrzí mě to. Bohužel některé otázky nemají odpověď.

Klára H. (69), Opava