V mém životě se před lety stalo něco tajemného a neuvěřitelného. Začala jsem vidět stín. Jde o to, že je stále se mnou.

Možná bych se měla bát, ale víc neklidná jsem, když se stín na chvíli ztratí. Snažila jsem se vzpomenout si, kdy to přesně začalo. Myslím, že to celé trvalo asi tak rok. S manželem jsme si pořídili starší byt v pavlačovém domě.

Pro někoho by to nebylo lákavé bydlení, ale my jsme už na první prohlídce věděli, že to je přesně to, co hledáme. Fakt, že budeme muset něco do bytu investovat, nám nevadil.

Staré křeslo

Jakmile jsme se nastěhovali, měli jsme pocit, že tam bydlíme roky. Byt byl útulný a já cítila, že je něčím zvláštní. Možná se jednalo pouze o pocit, že máme s Karlem nový byt a je nám tam dobře.

V bytě zůstalo staré, ale pohodlné křeslo, přesně na čtení knížek pod lampičkou. Velmi ráda v něm sedávám. Jednou večer jsem si četla, když vtom jsem cítila, že se přede mnou něco mihlo.

Vyrušil mě pohyb

Manžel nebyl doma a zvíře jsme neměli. Znovu jsem se začetla, ale byla jsem opět vyrušena pohybem. Byl to jakýsi stín. Tak nejlépe bych to nazvala. Ploužil se po stěnách a po zemi. Já jsem ale zůstala klidná. Nepřišla nějaká zimnice nebo strach.

Šla jsem si uvařit čaj a periferně jsem stín znovu zahlédla. Skoro to vypadalo, jako kdyby byl plachý. Chovala jsem se dál klidně a čekala, co udělá. První dny od našeho prvního setkání byl stín opatrný. Čím více jsem se snažila být klidná, tím blíže se ke mně odvážil.

Objevil se, když jsem na něj myslela

Nebyl se mnou vyloženě pořád, ale když jsem na něj jen pomyslela, spatřila jsem ho, byť třeba jen na pár okamžiků. Přiznám se, že jsem pro to neměla žádné vysvětlení. Napadalo mě, že je to možná něčí duše, která bydlela v bytě.

Nějak zvlášť jsem ale bližší informace nesháněla. Jsem ten typ člověka, co se nechá rád překvapit.

Dozvěděla jsem se pravdu

Karlovi jsem nic neřekla, tohle má jinak než já. Řekla jsem to pouze své matce. A dobře jsem udělala. Matka mi totiž konečně řekla pravdu o mém otci. Celý život jsem žila s tím, že nás opustil, když jsem byla malá.

Pravda je ale taková, že mu matka nedovolila, aby mě vídal, protože jí velmi ublížil. On to nevzdával a stále mě vyhledával. Matce se ale vždy podařilo kontakt překazit. Jednou jí ale řekl:

„Jednou tomu prostě nezabráníš a já svoji holčičku najdu.“ Od té doby se neukázal. O jeho smrti se matka dozvěděla později.

Cítím se v bezpečí

Když jsem si zjišťovala, kdy zhruba zemřel, byla jsem jako opařená. Byl to zhruba rok, co se v mém životě objevil onen stín. Věřím, že dokud bude jeho stín se mnou, jsem v bezpečí.

Radka L. (50), Praha