V domě, kde jsem vyrůstala, se děly divné věci. Bylo to ale vždy jiné – bez ohledu na můj věk. Hračky se samy spouštěly a stín mi škrábal nehty na dveře. Měla jsem strach…

Začalo to v době, kdy jsem chodila do čtvrté třídy. Byla jsem už dost velká, a nemusela chodit po škole k babičce, aby mě hlídala. Rodiče rozhodli, že mohu být doma sama a dělat si zatím úkoly nebo si hrát.

Hned první den, když jsem přišla domů, sedla si ke stolu a dělala úkoly, jsem však uslyšela, jak se zabouchly venkovní dveře a mamka mě zavolala.

Prázdný dům

Měla jsem radost, že přišla dřív, tak jsem spěchala po schodech dolů. Uprostřed schodiště jsem se ale zarazila. Polička, kam dává maminka kabelku, byla prázdná, její bunda nikde. Marně jsem ji hledala.

Když asi po hodině mamka přišla, hned jsem jí o tom vyprávěla. Ona ale kroutila hlavou, že přišla až teď. Od té doby se to dělo často. Volání mého jména matčiným hlasem, hluk dole na chodbě a klapnutí dveří.

A tak jsem na to přestala reagovat. Časem jsem začala slýchat kroky i na dřevěném schodišti. Zavírala jsem se proto v pokoji s puštěným rádiem, abych se tolik nebála. Našim to nemělo význam vyprávět, nevěřili mi.

Hračka ožila

Když jsem nakonec uslyšela škrábání nehty na moji skleněnou výplň ve dveřích, hrozně jsem se vyděsila. Pokud to byl duch, pak byl víc a víc drzejší. Nakonec se stalo, že jsem se ve dvě ráno vzbudila s divným pocitem.

Když jsem otevřela oči, spadla na zem hračka pejska. Jako by ji někdo smetl ze stolu. Pomalými kroky se sunula ke mně a začala štěkat, byl to pejsek na klíček. V tom tichu bylo štěkání hlasité a maminka naštěstí přiběhla a psa uklidila.

Jednou odpoledne, jsem na zemi skládala stavebnici, kterou jsem dostala. Jak jsem ležela na koberci, uslyšela jsem najednou vedle sebe hrozný zvuk. Koutkem oka jsem uviděla, jak se vedle mě vznáší stín. Utekla jsem z pokoje. Od té chvíle jsem chtěla spát v jiných místnostech.

Stín a syčení

Několik měsíců trvalo, než jsem sebrala odvahu a vrátila se do svého pokoje. Byla jsem šťastná, když se tu noc a další nic nedělo. Pořídila jsem si morče, abych si mohla říkat, že ty zvuky dělá on. Morče mi ale za půl roku umřelo. A zase začalo to šustění a škrábání…

Když mi bylo patnáct, dostala jsem k narozeninám rádio s budíkem. Zelené světlo z něho osvětlilo půl pokoje. Když jsem v něm uviděla projít pokojem siluetu postavy, budík jsem odpojila.

V úplné tmě jsem nic neviděla. Slýchala jsem ale šouravé kroky, jak někdo chodí k mé posteli a zpět ke dveřím. A vždy, když jsem měla sklenku s pitím na stole, na ni cosi ťukalo.

Nemohla jsem spát. Když jsem otevřela oči, ťukání přestalo, když jsem je zavřela, začalo to znovu. V osmnácti jsem se odstěhovala. Od té doby dobře spím a mám klid.

Zdena (53), Jirkov