Celý život jsem se potkávala s nepochopením. Miluji umění a naprosto jsem se zbláznila do malování. Už od dětství jsem malovala každou volnou chvíli. Bohužel, má racionálně založená rodina mě nikdy nepochopila.
Jako malá holčička, která vyrůstala na vesnici, jsem byla vždycky tak trochu černá ovce rodiny. Moje maminka byla učitelka fyziky a tatínek profesorem matematiky v Praze.
Třikrát v týdnu odjížděl do Prahy, aby zde přednášel na vysoké škole budoucím inženýrům stavařům. Snad je tehdy v jejich mládí spojila láska právě k číslům a počítání. Nechápu, jak se to mohlo stát, ale já byla úplný opak těch dvou.
Počítání a matiku jsem k smrti nenáviděla. Byly jsme nepřátelé na život a na smrt, ačkoliv jsem se snažila dělat svým rodičům radost. Každý svůj volný čas jsem trávila s tužkou v ruce, snila o světě a nechala se unášet fantazií.
Svoje sny jsem přenášela na papír, později na plátno, a to mě naplňovalo. Rodiče a sourozenci však mojí zálibu viděli úplně jinak…
Je bláznivá a divná!
Pro své okolí jsem byla vyvrhel. Nejhorší to bylo v pubertě, kdy jsem si naplno žila ve svém světě, přímo jsem do svých snů unikala. Neustále jsem byla zamyšlená a představovala si různé fantazijní obrazce.
Matiku jsem nesnášela a neměla v ní žádnou zálibu, ba naopak, propadala jsem. Rodiče to nenechalo klidné, potýkala jsem se nejprve s doučování a nakonec s řadou nadávek a dokonce s opovržením. Neustále jsem se setkávala s poznámkami, že jsem úplně mimo realitu.
Že jsem snad dokonce blázen. Nakonec si začali myslet, že ujíždím na drogách. Každá jejich slova mi nesmírně ubližovala, a tak jsem se stáhla do sebe. Můj sen a koníček tak upadl v zapomnění.
Trpěla jsem na škole s matematickým zaměřením a byla nešťastná, ale rodiče na mě byli konečně hrdí. Smířila jsem se s osudem a říkala si, že by stejně mou cestu umělce nikdy nepochopili.
Čísla kam se podívám
Jediné pozitivní na celé té hrůzné škole bylo, že jsem zde objevila svou životní lásku – Jindřicha. A s ním jsem už zůstala celý život. Narodili se nám úžasné tři děti. Když jsem mu řekla o své vášni k malování, moc nadšený nebyl.
Nechtělo se mu utrácet peníze za zbytečné chození po výstavách. Nic mu to neříkalo. Nakonec jsem chodila do galerií sama. Podporoval sice moje koníčky, ale pro něj to byla ztráta času a moje „díla“ pouhé čmáranice.
Naši synové rostli jako z vody a my se nakonec přestěhovali do Prahy. Manžel šel totiž ve šlépějích mého otce, ke kterému cítil velký obdiv. Začal nakonec také přednášet na vysoké škole. Nejstarší syn Daniel už v brzkém věku vyhrával matematické soutěže.
Měla jsem radost, že je šťastný. Druhý syn se zamiloval do fyziky, oba se dostali na ČVUT a můžu říct, že úspěšně dostudovali. Ten nejmladší byl asi nejvíce odlišný. Svou lásku našel v chemii. Z našich synů vyrostli inteligentní a vzdělaní dospělí muži.
Nikdo mě nechápal
Oba starší kluci si našli skvělé partnerky, se kterými mají pohádkové vztahy. Nejmladší synek se ale stal takovým vlkem samotářem. Občas sice nějaký ten krátký vztah měl, ale rychle se vždycky rozpadl. Když oslavil třicítku, pohltila jej práce docela.
Starší synové nás velmi záhy potěšili malými přírůstky do rodiny. Nejstarší syn nám nadělil dva krásné vnuky. Jak ale rostli, vnímala jsem to staré rodinné prokletí – zase tíhli k matematice. Byla jsem pro ně bláznivá babička se šílenými nápady.
Takový poděs rodiny. Moje vtipy a hry nechápali. Uvnitř mě trápilo, že nemám nikoho, kdo by mi rozuměl. Občas jsem toužila utéct pryč od veškeré logiky, matematiky, čísel. Jenže to mi zřejmě nebylo přáno. A tak jsem se s osudem smířila.
Kdo ví, po kom vůbec jsem? Proč jsem se nepovedla?
Hurá – je to černá ovce!
Vše jsem vzdala a smířila se s věčným nepochopením. Osud mě ale odměnil mou nejmladší vnučkou – Sárinkou. Už jako maličká holčička byla tak kreativní a nápaditá! To je konečně můj člověk! A tak jsme spolu začaly tvořit.
Každou návštěvu jsme kreslily a tvořily, neuvěřitelně jsem si to úžívala. Najednou jsem cítila velký příliv energie, jako bych omládla o dvacet nebo možná třicet let! Na rozdíl od všech, byla Sára plná nápadů, životních plánů, energie a aktivity.
I jako dospívající slečna za mnou chodila často a s radostí. Vždycky jsme si měly o čem vyprávět. Až jednoho dne se mi tato mladá dívenka koukla do očí ,,Babičko, ty mě jediná chápeš. Chtěla bych moc jít na uměleckou střední školu.
Miluji malování.“ Byl to tak úžasný pocit. Viděla jsem v té holčině sebe před padesáti lety!
Vnučka je umělkyně
Na školu se dostala s přehledem. Nyní je už na samotné akademii výtvarných umění a je opravdu skvělá! Jsem hrdá na svého syna, který i přesto, že je jeho dcera úplně jiná než on a všichni ostatní z rodiny, ji nadšeně podporuje.
Škoda, že jsem se tehdy já nesetkala doma s takovou přízní, jako Sára. Vím, že můj syn je chytrý chlap a jsem pyšná, že jsem z něj vychovala tak moudrého člověka, že nestojí dceři v cestě. Všechny své vnuky miluji, jsou to moji drahouškové.
S vnučkou se ale můžu uvolnit a relaxovat. Teď na mě přišla dokonce s návrhem naší společné výstavy. Že bych se snad přece jenom nakonec – na stará kolena – realizovala?
Helena (67let), Praha
