Zkolabovala jsem při práci na zahrádce. Široko daleko nebyl nikdo, kdo by si toho všiml a zavolal záchranku. Přesto jsem se pomoci dočkala.

Říká se, že nejlepším přítelem člověka je pes, mě ale zachránil život kocour Vendelín. Bydlím ve městě, kde k sobě mají lidé sice blízko, ale o to více jsou k sobě nevšímaví.

Musím dokonce říct, že mezilidské a hlavně sousedské vztahy jsou mnohdy náročné a je třeba použít hodně diplomacie, aby to člověk ustál a nenechal se stáhnout do vášnivých sousedských pří a tahanic. Tak nějak tomu bylo i u mě.

Můj domek se nachází na konci ulice, společný plot mám pouze s jedním sousedem, za klid zbraní ale vděčím hlavně sobě a jejich babičce. Občas si vyprávíme přes plot o starých dobrých časech. Ale to jen tehdy, když není nikdo doma. Z toho jsem vycítila, že nejsem v jejich rodině ve velké oblibě.

Nikdo mě neslyšel

Vloni na jaře se mi při okopávání záhonku zatočila hlava. Posadila jsem se na zem, že to zase přejde. Opak se ale stal pravdou. Roztočil se se mnou celý svět, tělo se mi rozechvělo, udělalo se mi zle a nemohla jsem ze sebe vydat ani hlásku.

Byla neděle po poledni a v okolních zahradách bylo celkem živo. Moje tiché sténání k nikomu však nedolehlo. Jediný živý tvor, který zůstal stát jako uhranutý proti mně – byl náš mourovatý kocour Vendelín.

S očima rozšířenýma na mě upřeně zíral, byl v jakési křeči nebo napětí, soustředěně mi hleděl do očí, jako by z nich četl moje myšlenky. V duchu jsem ho prosila, ať přivede pomoc. Upnula jsem se na kocoura a jeho magický pohled.

Toužila jsem, aby mě pochopil… jeho oči bylo to poslední, co jsem si pamatovala. Najednou nastala tma a já se propadla do bezvědomí.

Nenechal se odehnat

Další běh událostí znám už jen z vyprávění.. Vendelín skočil oknem k sousedům a usadil se na stůl. Právě obědvali, tak ho hnali koštětem ven. Než ale zavřeli dveře, vrazil oknem dovnitř znovu. A tak tomu bylo ještě několikrát.

Sousedé okno zavřeli, ale Vendelín se nedal. Shodil z okna květináč a po něm všechno, co na parapetu bylo. Sousedé se pochopitelně rozzlobil, celá rodina i s dětmi vyrazila z domu ven. Za nimi se belhala babička, aby zabránila nejhoršímu.

Dostali zlost i na mě a tak si chtěli o nevychovaném kocourovi se mnou promluvit. Chtěli mi vnést do očí, jaké mám nebezpečné zvíře. Vběhli ke mně na zahradu a… místo roztržky volali sanitu!

V nemocnici jsem si pobyla skoro měsíc a sousedé zatím Vendelína dobře krmili. Naše vztahy se touto příhodou velmi zlepšili a stali jsme se přáteli. Od té doby ale Vendelín k nim do okna už nikdy neskočil.

Julie (73), Znojemsko