Občas přemýšlím, jestli jsme měli Zdeňkovi vštěpovat, že se má pomáhat jiným. On si to vzal zasvé do morku kostí. Až kvůli tomu přišel o život.

Je to těžké. Každý, kdo chce vychovat své dítě a mít z něj poctivého člověka, mu odmala říká, jak se nemá bát postavit se za druhé. Jak nemá být lhostejný k lidskému neštěstí. Samozřejmě děcko nabádáte, ať na sebe dává pozor. Ale kde je ta hranice, kdy se má objevit pud sebezáchovy?

Měl to v sobě odmalička

Sama to dodnes nevím. Netuším, jak bych reagovala, kdybych se dostala do oné osudné situace jako kdysi náš Zdeněk. Zachoval se jako hrdina, ale bohužel ho to stálo to nejcennější. Život.

Velký vzor v dědovi

Moje maminka zemřela, když bylo Zdeňkovi sedm let, takže si užil hlavně dědečka, mého tatínka. Ten byl za druhé světové války totálně nasazen. Kloučkovi o tom hodně vyprávěl. Byl takový ten gentleman z první republiky.

Spravedlivý muž, který se vždy zastal slabších, pustil v autobuse sednout i mladou dívku, protože to prostě byla žena. A Zdeněk se od něj hodně naučil. Trávil u něj prázdniny, společně si prohlíželi fotky, Zdenda hltal historky z války.

Vyprávění, jak se můj otec za pochodu učil různé bojové techniky i zásady první pomoc. I to formovalo mého syna k rozhodnutí, že se stane záchranářem.

Bylo to jeho poslání

Samozřejmě jste v takovém případě na dítě pyšní, někde vzadu si trochu uvědomujete rizika, která mohou dotyčného potkat. Jenže si to tak nějak nepřipouštíte. Upřímně, kdyby chtěl být vojákem, policistou a asi i hasičem, byla bych nervózní.

Dnes však vím, že to není měřítko. Že bohužel i ve zdánlivě bezpečnějším povolání není záruka štěstí. Zdeněk svoji práci miloval, bylo to poslání, o kterém ale nikdy nemluvil. Nebral se jako hrdina. Chtěl pomáhat a pyšné na něj bylo jeho okolí.

Sám říkal, že to je práce jako každá jiná. Práce ho naplňovala a byl šťastný. Díky školení cestoval i do zahraničí, byl velmi aktivní.

Doba plynula

Proto však nebyla případná rodina na pořadu dne. Sice měl nějaké přítelkyně, ale nikdy nešlo asi o osudové vztahy. Dokonce mu některé dívky vyčetly, že práci věnuje víc času než jim. Samozřejmě jsem i já měla jisté výčitky, chtěla jsem už vnoučátka. Má touha posílila i ve chvíli, kdy zemřel můj muž, Zdeňkův otec.

Sblížila nás smrt

Zdeněk pomáhal druhým, bylo jasné, že se postará i o mě. Ztráta otce jej bolela, ale nedal na sobě nic znát. Byl tu pro mne, jako bych jen já měla trápení. Jednoho dne jsem vyslovila přání odjet do Jugoslávie.

Právě tam jsme se kdysi s manželem zasnoubili a já chtěla zavzpomínat. A navrhla jsem, aby jel Zdeněk se mnou. Na lenošení nebyl, ale protože viděl, že by mi to pomohlo psychicky, souhlasil. Konečně jsem dostala nějaký impulz.

Byla jsem zase šťastná

Těšila jsem se na dovolenou, vše jsem zařizovala, takže jsem přišla na jiné myšlenky. Když jsme vyrazili, cítila jsem, jak mne cesta nabíjí. Prvních pár dní bylo krásně, ačkoli počasí před tím moc přívětivé nebylo. Se Zdeňkem jsme si dovolenou užívali.

Pak se ale přihnaly velké bouřky. Moře bylo rozbouřené, a i když druhý den bylo krásné podnebí, moře bylo přece jen trochu divoké. Šli jsme tedy lenošit na pláž.

Okamžitě musel jednat

Relaxovali jsme a vše bylo bezvadné. Najednou ale Zdeněk rychle vyskočil s tím, že vidí v dálce někoho v moři. Člověk, který plaval příliš daleko a nezvládl ještě nezkrocené vlny moře. Jak plavčíci zaregistrovali Zdeňka, vběhli do moře za ním.

Můj syn měl náskok, u tonoucího byl dříve. Cesta za ním ale byla náročná, musela jej vysílit. Když si plavčíci převzali tonoucího, nechali Zdeňka, ať si sám doplave zpět. Prý jim i řekl, že je v pohodě. To bylo pro něj typické, nikdy nepřiznal slabost.

Jenže pak najednou zmizel pod hladinou. Volala jsem na plavčíky, jeden z nich se vrátil. Přijeli další, ale Zdeňkovo tělo nenašli.

Noc plná bolesti

Co vám budu povídat. Viděla jsem, že syn tam byl a najednou zmizel. Nebyla to říčka, která by ho mohla odtáhnout dál, a on by vylezl na břeh. Moře bylo prostorné, kdyby se dostal ke břehu, viděli bychom ho.

Tu noc jsem dostala léky na uklidnění, ale stejně jsem tušila, že je konec. Vzala jsem syna na to místa já. Byla to moje vina. Měla jsem to město spojené s tím nejkrásnějším, kdysi jsme tu s manželem rozhodli o naší budoucnosti.

Celý život jsem na Jugoslávii vzpomínala. A najednou se to krásné změnilo v to nejtemnější v mém životě.

Našli ho druhý den

Druhý den byl nezvykle klidný, nebe však bylo černé, plné mraků a kolem bylo dusno. Asi kolem 11 hodiny mi přišli říct, že našli Zdeňkovo tělo. Nešlo mu pomoci. I když měl skvělou fyzičku, moře je silný soupeř.

Nevím, jak bych to sama zvládla, naštěstí mi pomáhali lidé z cestovní kanceláře. Všichni byli perfektní. Přišla jsem ale o muže i o syna. O celou svoji rodinu. Nemám vnoučata, nemám nikoho blízkého. Do Jugoslávie se už nikdy nepodívám.

Stále si říkám, že to je moje vina. Kdybych nechtěla, aby tam se mnou Zdeněk jel. Je těžké s tím žít. I když to je už 12 let. Kdybych neměla alespoň přátele, nevím, jak bych mohla dál nějak žít. I když spíš jen přežívám.

Simona K. (67), Opava