Toník se mi líbil už na základní škole. Ale bylo to marné, oženil se s dívkou z města. Zbyly mi jen oči pro pláč. Osud mi dal ale šanci…

Stále častěji jsem chodila k oknu a koukala ven. Cesta, která se vinula od lesa loukami až k naší polosamotě, byla prázdná jako popůlnoční nádraží. Zmocňovalo se mě zoufalství. Tolik jsem ho chtěla vidět.

Přitom na svatou Barboru se u nás pokaždé objevil s kytičkou třešňových větviček. Máma říkávala: „Jestlipak do Štědrého dne vykvetou?“ a usmívala se na mě spiklenecky.

Měla na mysli tu pověru, že pokud větvičky zvané barborky kvetou ve váze na Štědrý den, svobodná dívka z domácnosti se napřesrok vdá. Většinou nevykvetly. A já byla v osmatřiceti na ocet. A ještě ke všemu tajně zamilovaná jako puberťačka.

„Proč pořád chodíš k tomu oknu?“ povídá máma. Jen jsem mávla rukou. A přidala: „Těším se, až začne pořádně sněžit.“ Máma, že se brzy dočkám. Jenže sníh mi byl ve skutečnosti úplně ukradený. Kde jenom vězí Toník?

V rozpacích

Toník byl spolužák ze základky. Byla jsem do něj tajně zamilovaná už tehdy, ale byla to marnost nad marnost. Oženil se s nějakou holkou z města, říkalo se, že byla krásná jako obrázek a že ho podvedla. Takže na ženské zanevřel.

Netušil a ani nemohl, že ho mám ráda už od školy a že si asi nikdy netroufnu mu to říct. Občas zašel k nám na samoty, protože naše rodiny se znaly odjakživa a mí rodiče ho měli rádi. Dnes měl zpoždění.

Tolik jsem se těšila, svoje nejlepší šaty oblékla, všechno zbytečné. K večeru se rodiče vydali na návštěvu k tetě, mámině sestře, a tak jsem doma osaměla. Venku už se zešeřilo. Teprve pak se na cestě objevilo povědomé embéčko.

Za chvíli si už Toník oklepával sníh z bot a kabátu a podával mi třešňové větvičky. V kamnech hučel oheň. Uvařila jsem čaj, přistrčila k němu zrovna upečené perníčky.

Tak trapné

Pak už jsme tonuli ve strašlivých rozpacích. „Co doma?“ blábolila jsem to první, co mě napadlo. „Dobrý,“ odvětil. „Chutnají ti perníčky?“ vypravila jsem ze sebe zmučeně. „Dobrý,“ breptl. Bylo to tak trapné, že se mi ulevilo, když jsem ho vyprovodila k autu.

Zdvořile jsme se rozloučili. Navlékl si na prst kroužek s klíčky od auta a frajersky jimi točil, až zapadly kamsi do závěje. Vyjekl: „Ježíšmarjá, to nikdy nenajdu!“ Donesla jsem dvě lopaty, navlékla se do bundy a dali jsme se do pracného hledání klíčů.

Po hodině jsme to vzdali. Promočení a unavení jsme se vrátili k rozehřátým kamnům a zabalili se do dek. Pak už jsme to nevydrželi a dali se do smíchu. „Jako by si příroda nepřála, abych odtud odešel,“ odvážně nadhodil Toník.

Konečně jsme si začali normálně povídat. Náš příběh mohl začít. A když barborky na Štědrý den krásně rozkvetly, bylo jasné, že budeme spolu. A stále jsme.

Lenka (67), Břeclavsko