Bylo mi už sedmnáct let a naši si mysleli, že jsem velká holka a že mi proto jejich rozvod nebude už tolik vadit. Ale to se velice spletli.
Kdybych psala dopis Ježíškovi, jako jsem to dělávala, když jsem byla malá, napsala bych tam, že si přeji jediný dárek: mít tátu na Štědrý den doma. Ale byla jsem už velká, sedmnáctiletá, a dospělí se bůhvíproč domnívali, že se s jeho odchodem vyrovnám.
Slyšela jsem, jak táta mámě vykládá: „Hele, kdyby jí bylo pět, tak neřeknu. Ale napřesrok zjara bude plnoletá s hlavou plnou úplně jiných starostí, než jsou rodiče. Kluci, zkoušky na vysokou,“ vyjmenovával.
Skoro jsem přitiskla uši na dveře, abych slyšela máminu odpověď. Mluvila tišeji než táta a zjevně měla pláč na krajíčku: „Já vím, Michale, že si v poslední době rozumíme míň a míň. Ale kdysi jsme se přece měli rádi. Vlastně to není ani tak dávno.
Blíží se Vánoce. Neměli bychom to spolu ještě zkusit?“ Následovala zachmuřená pauza, do níž táta temně zahučel: „Nejsem si jist, Heleno. Potřebuju být sám sebou. Ty mi to neumožňuješ.“ Zamrazilo mě.
Navíc jsem nepochopila, co to znamená, že potřebuje být sám sebou. To je přece samozřejmost, nebo ne? Mýlili se, když tvrdili, že mám v hlavě jiné starosti.
Jako želva
Při myšlence, že se rozejdou, se mi dělalo zle. Byli spolu dvacet let. Dvacet dlouhých let. To se přece nedá jen tak zahodit do koše.
Se slzami v očích jsem se probírala krabicí se zažloutlými černobílými fotografiemi, nejvíc bylo vánočních, protože během nejkrásnějších svátků v roce táta nebo děda fotografovali jako o život. A nad těmi jsem, přiznávám, brečela jako želva. Taková láska!
Taková to byla láska. Kam se to mohlo ztratit? Byli pořád spolu, táta by bez mámy pomalu ani nevyšel na zahradu a máma bez táty nedala dohromady ani nákupní seznam, pořád se ujišťovala, co ještě koupit, aby byl spokojený, a na co má chuť. Byla jsem tak pyšná, že mám senzační rodiče!
Maniak
Před časem jsem se dívala v televizi na rumunský film a tam zaznělo, že největším životním uměním je, když dva lidé spolu zůstanou celý život. Bývala bych přísahala, že mým rodičům se přesně tohle podaří. Zadívala jsem se na fotku u stromečku.
Byly mi tak čtyři, dostala jsem loutkové divadlo, za mnou se objímali mí šťastní rodiče. Všechno to odnesla voda. Kdybych tak věděla, kam! Těžce bych se třeba i týdny brodila až na to temné místo a přinesla bych rodičům jejich štěstí zpátky.
Chodila jsem tenkrát s Frantou. Pár holek mě před ním varovalo, tvrdily, že žije jen pro motorku. Domnívala jsem se, že mě varují z holé závisti, jedna z nich s ním navíc předtím chodila.
„Šli jsme se večer projít a on jenom koukal, kde by ukradl nějakou součástku do motorky,“ trpce si stěžovala. „Je to maniak!“ Mně se to tak nejevilo, mimo jiné i proto, že teploty již klesaly pod nulu a Franta měl motorku zazimovanou.
A uvažoval docela rozumně, nevadilo mu, že pořád zavádím řeč na rodiče a jejich rozpadající se manželství.
Podle svých představ
Říkal, že mě chápe a že by ho to taky drásalo. „Ale naši jsou v pohodě,“ řehtal se.
„Táta je furt na motorce někde v horoucích peklech a doma je alespoň klid.“ Takový způsob manželství by se mi také dvakrát nelíbil, uvědomila jsem si a vzpomněla si na varování té holky, která s Frantou chodila přede mnou.
Zdálo se však, že v zimě je s Frantou rozumná řeč. Nastal adventní čas a táta, který bydlel u rozvedeného kamaráda, vzkázal, ať si s ním o Vánocích neděláme starosti, že pojedou s oním kamarádem na hory a tam stráví svátky podle svých představ.
Brečela jsem Frantovi na rameni a on, který neznal slovo problém, což mě na něm fascinovalo, povídá: „No tak si udělej taky vlastní program. Pojď na Vánoce k nám.
Bude nás víc, nebudeme se bát vlka nic.“ Ubezpečil mě, že rodičům ani dvěma bráchům to vadit nebude, naopak, rádi se se mnou seznámí. Klidně ať zůstanu pár dnů.
Doopravdy rádi
Dům není velký, ale na půdě je místa dost a prastarý gauč. Ke svému úžasu jsem souhlasila.
Napsala jsem rodičům dlouhý dopis, v němž jsem vysvětlovala, že než svátky bez táty, tak je raději strávím v cizí rodině, která na rozdíl od té naší drží pohromadě a kde se mají doopravdy rádi.
Brzy ráno dvacátého čtvrtého prosince jsem se vytratila z bytu s cestovní kabelou narvanou dárky pro Frantovu rodinu a slavnostním oblečením, vhodným ke stromečku. Musím říct, že František nepřeháněl, když své rodiče chválil.
Byli sympatičtí a zjevně jim to klapalo. Dům byl vzorně uklizený, voněla tu purpura a vanilka, uprostřed obývacího pokoje trůnil krásně ozdobený stromeček.
Jen svérázný tatínek mě neustále trochu udivoval, protože vstal až v půl druhé odpoledne a v tak sváteční den si oblékl roztrhané džíny a džínovou vestičku na holé, hojně potetované tělo. Byl samý vtip, říkal mi třeba:
„Ale nečekáte, slečno, že budu zpívat koledy, že ne?“ Nebo: „Až se budete s Frantou brát, vezmu si na vaši počest ještě hezčí vestičku, ta má na zádech vyšitou vlčí hlavu se žlutýma očima.“
Host do domu
To vyděsilo jeho ženu, která několikrát za sebou zopakovala: „Ale slečna se ještě nechce vdávat. Že se ještě nechcete vdávat, slečno?
Ono to manželství není zas takový zázrak, jak si teď asi myslíte.“ Z gramofonu hrály koledy a paní domu učila syny smažit kapří řízky. Mně její muž naléval vaječný koňak v množství větším než malém.
Byla to dokonalá vánoční idyla do té doby, než se ozval zvonek. Řinčel velmi naléhavě. „Koho to sem na Štědrej den čerti nesou?“ podivil se Frantův táta. Dovnitř vpadli naši. Máma uplakaná, táta rozzuřený.
„Taky vám přejeme hezký Vánoce,“ ozval se do výhrůžného ticha pán domu. „Utekla mi nezletilá dcera,“ zahřímal můj táta. „Na Štědrej den!“ Frantův tatínek pokrčil rameny: „No asi děláte něco špatně.
Jinak by vám určitě nezdrhla.“ Táta se k němu blížil pružnými kroky šelmy: „Takže ty mě budeš učit vychovávat moji vlastní holku?“ syčel. „Host do domu, bůh do domu, obzvlášť na Vánoce,“ rychle pravila Frantova maminka.
„Pojďte si prosím sednout, kluci už nesou z kumbálu židle a jídla máme dost. A pití taky,“ mrkla spiklenecky na svého muže.
Kromě dalších židlí se v místnosti objevily i další lahve a než jsem se nadála, naléval Frantův táta mé uplakané mamince už třetí štamprle vaječňáku.
Spokojení
A tak se stalo, že naše rodina strávila zcela neplánovaně Štědrý večer s úplně cizí rodinou. Oba pánové se spřátelili natolik, že dojatý Frantův táta věnoval k Vánocům mému tátovi milovanou vestičku s vyšitou vlčí hlavou se žlutýma očima.
A jako bonus dali Frantovi rodiče těm mým spoustu dobrých rad do manželství. Frantův táta přesně chápal, co můj táta mínil oním: být sám sebou. „Potřebuje motorku,“ rozšifroval to. „Klidně mu prodám tu starou,“ specifikoval.
Naši odcházeli pozdě večer po dlouhém srdečném loučení ruku v ruce, spokojení a rozesmátí.
Jako děcko
Šla jsem za nimi a radostně poskakovala a pohvizdovala si jako malé děcko. Řídce sněžilo, činžákům zářila okna a já v duchu uznala, že tohle byl nejkrásnější Štědrý večer mého života. Naši se dali znovu dohromady a byli nerozluční jako kdykoli dřív.
Bála jsem se, aby nám to s Frantou nezačalo skřípat, všimla jsem si, že s příchodem jara nápadně často mluví o motorce. Postupem času dostal rozum. Všechno dobře dopadlo, moji rodiče spolu žijí ve svornosti dodnes, stejně jako my s Frantou.
Miroslava (61), Havlíčkův Brod
