Spíš o tom čteme. Jak někdo neuměl stárnout s noblesou. Já to neviděla, dokud mne všichni neopustili.

Jsem žena a ty se chtějí vždy líbit. Nepatřila jsem však mezi ty dámy, které by ve dvaceti nebo i ve třiceti šílely z prvních vrásek. Zde mám genetickou výhodu, v podstatě až ve čtyřiceti jsem si všimla, že tam nějaké ty jemné linky jsou.

Možná ale o to horší pro mne bylo zjištění, že už je to tu. A že i když mé vrstevnice měly vrásky mnohem dříve, tak já tu devizu vypadat mladší už nemám. Tím jsem začala být nesnesitelná svému okolí.

A bohužel jsem přehlédla, že někdo mně blízký bojuje o život a potřebuje mě. Nebyla jsem tam pro něj…

Panika a strach kvůli vrásce?

Bylo mi čtyřicet. Možná to bylo i tím mezníkem. Snad už mi tehdy nepřipadalo tak vtipné přání „vše nejlepší babičce“. Nějak jsem si ten věk víc brala. Přitom mi nic nechybělo. Manžel mě miloval, děti prospívaly. Tehdy jsem si ale poprvé uvědomila, že stárnu.

Protože tam bylo těch pár vrásek. Za dalších šest let přišel další moment. Muži se za mnou vždy otáčeli. A najednou šlus. Žádné flirtování, úsměvy, galantnost. Jakoby mě přehlíželi. A já zpanikařila ještě víc. Přitom jsem vypadala dobře, když se zpětně podívám.

Ale nepomáhalo, že mě kamarádi chválili, jak dobře vypadám. Já chtěla pozornost od cizích jako kdysi!

Jak být stále mladá?

Tehdy jsem propadla všem těm radám v časopisech. Sledovala jsem, jaké zákroky frčí, jak se udržují hollywoodské hvězdy. A tak jsem zašla na kliniku, kam jsem chodila jen kvůli kosmetickým ošetřením. A to víte, že když se zeptáte, tak si vás vezmou do parády.

Tady se píchne kyselina hyaluronová, zde to zvedne botox, možná bychom i něco řízli. Začala jsem postupně. Jen nějaké vpichy účinných látek, do operace jsem se pustit nechtěla. Jenže pak přišel ten okamžik. Nyní se asi zasmějete, ono to je vlastně komické.

Jednoho večera jsem seděla u počítače a něco jsem psala. Najednou si ale počítač dělal, co chtěl, ta písmenka tam sázel sám. Myslela jsem si, že se porouchal. Ale na tento problém nebyl zapotřebí ajťák. Zkrátka moje prsa už nebyla tak pevná a tak vysoko.

Takže mi trochu padala na klávesnici. To se mi dřív nestalo, takže jsem zpanikařila.

Muž toho měl už dost

Mému manželovi nevadilo, že si nechávám dělat drobnější zákroky, když jsem ale přišla s tím, že chci silikony, ohradil se. Přišlo mu to jako zbytečná investice, navíc jemu přece nevadilo, že mám povadlejší prsa. Mně ale ano, takže jsme se trošku chytli.

Vygradovalo to tím, že si chci poprsí nechat udělat kvůli nějakému chlapovi. Já jsem si trvala na svém, že to dělám kvůli sobě, manžel si ale minimálně myslel, že to dělám kvůli jiným chlapům, abych se jim třeba jen líbila. Prsa jsem si nakonec nechala udělat.

A pak jsem se na sebe koukla, že k nim nesedí to vypouklé bříško, povadlá kolena.

Stala se z toho droga

S úpravami jsem nepřestávala, až mi manžel řekl, že už toho má dost. Vyčetl mi, že si hraju na diblíka a že jsem už jenom směšná karikatura. Pak zmínil, že utrácím peníze, které jsme spořili na stáří. Na stáří? No fuj! Takové slovo nemá v mém životě co dělat!

Bohužel můj muž už se mnou ztrácel nervy, to napětí mezi námi by se dalo krájet. Vyčítal mi každou maličkost. A začal mne i urážet, říkal, že jsem jako lehká žena (použil hrubší výrazy). Já ale nedokázala přestat, a tak jsem si vzala půjčku.

A protože muž je muž, nevšimne si změn, které my ženy zpozorujeme hned. Navíc mé tělo zblízka už tak neznal, když jsme se hádali. Právě i tyto spory ze mne udělaly někoho jiného po mentální stránce. Měla jsem pocit, že mne má zpátečnická rodina nechápe.

Už to bylo prostě moc

Blížila se mi šedesátka a já připomínala onoho kačera. Rty jsem měla nafouklé, oči šikmé. Manžel už toho měl dost a jednou přišel s tím, že ode mě odchází. Už ve mně neviděl tu svoji lásku, bezstarostnou a prima ženu do nepohody.

Prý jsem neřešila nic jiného než vzhled, ostatní jsem také hodnotila, jak vypadají. Manžel to už dál nechtěl snášet. Našel si jinou ženu. Stejně starou, ovšem bez jakýchkoli zásahů. Samozřejmě jsem se mu vysmála, když mi to řekl a já věděla, kdo ona žena je.

Zesměšnila jsem její přirozenost, že je zanedbaná. Byla spíš takový přírodní typ, ne snad, že by se třeba nemyla. Pro mě ale tehdy byla póvl. Když manžel odcházel, dal mi radu. Ať od sebe neodeženu i ostatní a ať se dívám, jestli někdo nepotřebuje pomoc. Tehdy jsem nechápala, co tím muž myslí.

Bratr na tom byl zle

Po pár týdnech mi to ale došlo. Mluvila jsem se švagrovou, která mi říkala, že bych se na ně měla přijet podívat. Já něco slíbila, ale říkala jsem, že nevím, jak mi to vyjde. „Mělo by, tolik času s Radkem už nemáte,“ řekla mi.

Zase mluvila o tom stáří, myslela jsem si. Jenže můj bratr Radek měl zhoubnou nemoc. A já to neviděla. Byla jsem do sebe zahleděná, že jsem si nevšimla nemoci jediného sourozence, bez kterého jsem dřív nedala ani ránu. Stihla jsem se s ním vidět už jen jednou.

Dodnes si neodpustím, že jsem byla tak slepá. Tehdy jsem si uvědomila, jak bláznivě jsem se chovala. A že měl manžel pravdu. Aspoň jeho bych chtěla zpátky. Jenže to se už nepodaří.

Kristýna K. (63), Olomouc