Když jsem získala práci jako chůva, myslela jsem si, jaké mám štěstí. Pak jsem se ale dozvěděla něco, z čeho mě ještě dnes mrazí.
Byla jsem v prvním ročníku na vysoké škole a hledala jsem si nějakou brigádu. Moc příležitostí nebylo. Mohla jsem vypomáhat ve večerce nebo místní knihovně, ale bylo za to jen pár mizerných korun.
Nakonec se na mě usmálo štěstí a já našla skvělou brigádu jako chůva. Byla jsem tak ráda, že jsem mohla pracovat v domácnosti bohatých manželů. Měla jsem se starat o jejich synka a dělat nějaké drobnější domácí práce.
Ten inzerát mi snad seslalo samo nebe, pomyslela jsem si, když jsem vytáčela telefonní číslo svých budoucích zaměstnavatelů. V telefonu byla paní Tichá moc milá a příjemná a schůzku jsme si domluvily hned na následující odpoledne.
Patřičně pyšná matka
Paní Tichá mě vřele přivítala ve svém domě, udělala mi kávu a pak jsme se posadily ke stolu v jídelně. Paní Tichá se zhluboka nadechla:
„Berti je na svůj věk neobvykle vyspělý, je to dítě mnoha talentů, stejně jako byl Mozart,“ použila to neuvěřitelné přirovnání a nadzdvihla samou pýchou obočí. Dívala jsem se na ženu, která byla už daleko za hranicí mládí.
Každopádně musela vstávat mnohem dříve, aby si vytvořila před toaletním stolkem ucházející vizáž.
Zázrak přírody
Její manžel stál dva kroky za ní. Na jeho tváři bylo patrno, že nechce do důležitého rozhovoru zbytečně zasahovat. I na něm bylo vidět, že se tatínkem stal ve vyšším věku. „Berti je velký talent na nejrůznější skládačky a hlavolamy.
Vyřeší je za několik chvilek. Stěží mu můžeme stačit. Uvidíte to i vy!“ řekla madam Tichá a opět zvedla obočí, které jí nad kořenem nosu téměř srůstalo.
Usmála jsem se na ni mile, ale v duchu jsem si myslela své – každý rodič na své dítě samozřejmě pěje jen samé ódy. Byla jsem zvědavá, až malého kloučka konečně spatřím, což se i záhy stalo. Přišel zázrak přírody, tříletý Berti.
Měl jméno, při kterém jsem si okamžitě vybavila jezevčíka. Moje babička měla psa jménem Berti.
Měl tvář andílka, ale…
Sebevědomí a sebestřednost koukaly chlapci z očí. „Berti vyžaduje stoprocentní pozornost. Vyplňte jeho přání dříve, než se začne rozčilovat, to bych vám nepřála zažít. To je jediná chybička našeho drahouška,“ dodala ta upjatá žena.
Její manžel cosi zabrumlal a zakýval hlavou. Chybička, drahoušek, rozčilování. To byla slabá slova, protože Berti se ukázal jako nafoukaný a rozmazlený panáček. Výstižnější výraz by byl spratek!
Nevybouřený klučík
Trávit s tímhle dítětem celý den bylo pro mě naprosto vysilující. Berti chtěl v jednu chvíli to, ve druhé chvíli zase něco jiného. Během dopoledne, kdy jsme byli na procházce, mě stačil svým chováním totálně utahat a několikrát naštvat.
Všechno, co si přál, si uměl vyřvat. Pokřikoval na mě jako na svého osobního sluhu. U ničeho dlouho nevydržel. Odcházela jsem domů naprosto vyřízená. Moje vysněná práce se pomalu, ale jistě měnila ve zlou noční můru.
Rodina jako z jiného světa
Za několik týdnů jsem byla rozhodnuta své působení u manželů Tichých vzdát. U vřískajícího démona mě držela jen tučná výplata, kterou mi jeho rodiče vypláceli. Bertiho rodiče mi připadali jako z jiného světa.
Žili ve starém domě, který připomínal starou Anglii. Kolem domu byla vysoká zelená zeď hustého rostlinstva. Při vstupu brankou jsem měla pokaždé pocit, že jsem se ocitla ve staré době. Stylem oblečení, mluvou a vystupováním zamrzli manželé v předminulém století.
Chlapec už prý dávno zemřel
Někdy jsem rodině obstarávala ranní nákup. Ten den, kdy jsem se chystala podat výpověď, jsem procházela zrovna mezi regály s potravinami naší samoobsluhy, když mě zastavil postarší muž. „Já bydlím ve stejné ulici jako vy,“ řekl a dali jsme se do řeči.
Měla jsem ještě čas, tak jsme se šli společně projít do nedalekého parku. Rozhovor se najednou stočil na mého svěřence. „To se pletete, tříletý Berti už dávno zemřel. Byla to tragédie! Utopil se v nedalekém rybníce.
Matka neuměla plavat, a tak nedokázala syna zachránit,“ povídal mi soused a hned vzápětí pokračoval. „Manželé smrt svého jediného syna neunesli a odešli krátce po něm z tohoto světa dobrovolně vlastní rukou!“
Byla jsem v šoku
Koukala jsem na muže vyjeveně a hlesla, že jim právě nakupuji snídani a nesu jim ji do jejich domu. „Ani v tomhle nemáte pravdu, jejich dům byl zbourán, na jeho místě povede tunel!“ Na to jsem neměla pánovi, co odpovědět. Slova mi došla, hlavou mi vířily nezodpovězené otázky.
Spadla hustá mlha
Odcházela jsem z parku plná rozporuplných pocitů. Šla jsem k domu manželů Tichých. Najednou padla hustá mlha a já viděla jen velkou hromadu cihel, porostlou vysokými kopřivami. Hlas tříletého chlapce, jeho nářek a vztek, už slyšet nebyl. Kolem panovalo jen hrobové ticho…
Iveta K. (51), jižní Čechy
