Když se jednou blížila bouře, na obloze jsem spatřila tvář, kterou jsem neviděla už roky. V jednom mraku jsem poznala maminku.

Pořád jsem skuhrala, že je léto plné bouřek a deště a že není pořádné léto. Ale teď už to vidím jinak. Díky jedné bouři jsem mohla opět spatřit maminku. Jsem přesvědčená o tom, že mi poslala pozdrav z nebe.

Jako první odešel tatínek

V mládí jsem se nikdy nezamýšlela nad tím, jak dlouho budou žít moji rodiče. Prostě tady byli. Lépe řečeno doma, protože já jsem se odstěhovala. Nejdříve na internát, pak jsem měla podnájem s přítelem, kterého jsem si později vzala.

Když mi bylo čtyřicet, přišla jsem o tátu. Byla to ohromná rána. Nikdy by mě nenapadlo, že tady najednou nebude. To už jsem měla vlastní rodinu, takže jsem se měla o koho opřít. Ale co máma? Ta zůstala sama.

Nepravidelné návštěvy

Nějakou dobu bydlela u nás, pak se vrátila do starého bytu, kde jsem kdysi vyrůstala, a žila tam dál. Já měla dost starostí s dětmi a prací, takže jsem vlastně byla ráda, že se dokáže o sebe postarat, i když zůstala sama.

A opět to bylo tak, že roky utíkaly a já prostě počítala s tím, že máma pořád existuje. Před sedmi lety ale zemřela i ona. Bylo mi hrozně. Až tehdy mi došlo, že jsem ji sice měla moc ráda, ale měla jsem svůj život. A ona se v něm objevila jenom někdy.

Když přišla na návštěvu, nebo když jsme jí dali děti na prázdniny. Teď je pryč a moc mi chybí. A táta taky. Po maminčině smrti jsem si řekla, že musím zpomalit. Rodinu a přátele mám na prvním místě, až pak je práce nebo nějaké nepodstatné starosti.

Byla to ale draze zaplacená lekce, protože jsem nejdřív musela ztratit oba rodiče. I proto na ně často myslím, hlavně na maminku.

Fascinující podívaná

Před několika týdny se náhle zatáhlo a obloha byla plná tmavých mraků. Seděla jsem u okna a pozorovala, jak se blýská. Bylo na tom něco fascinujícího, něco, kvůli čemu jsem nemohla odtrhnout pohled. Pak moji pozornost upoutal jeden bouřkový mrak.

Zdálo se mi, že v něm vidím něco povědomého. Jen jsem dlouho nemohla přijít na to, co by to mohlo být. A pak, jako blesk z čistého nebe, mnou projelo poznání. V tom oblaku jsem viděla tvář, kterou jsem měla hrozně ráda. Byla to tvář mé maminky.

Výčitky pominuly

Cítila jsem, že mi srdce rychle buší a do očí se mi tlačí slzy. Maminka byla už mnoho let po smrti, ale já ji pořád měla v srdci. To, co jsem viděla na obloze, bylo jako pozdrav z nebe. Cítila jsem, že je jistým způsobem u mě.

Koukala jsem na oblohu a tiše se mamince omlouvala za to, že jsem ji tolik let ignorovala. Kéž bych to mohla napravit. Zdálo se mi, že se tvář na obloze smířlivě usmála, jako kdyby mi naznačovala, že se tím nemám trápit.

A po chvíli ty výčitky svědomí, které jsem dlouho pociťovala, skutečně postupně zmizely.

Květa R. (60), Příbram