Já jsem mírumilovná osoba, jen se mě nesmí nikdo dotknout, natožpak pořád do mě rýt. To se pak neznám.
Všechno v mezích slušnosti i zákona. Toho se držím, stejně jako hesla, že s poctivostí nejdál dojdeš. Někomu to prý nefunguje, ale nejsou to jenom vytáčky? Hádky nevyhledávám, protože jsem si jich užila v dětství až dost a dobře viděla, že to nikam nevede.
Kdo začal?
Lidé se nakonec rozhádají tak vehementně, že spolu přestanou mluvit a pak i žít. Ano, to mám z naší rodiny. Naši byli permanentně v sobě. Ať už se řešilo, že je třeba opravit střecha, kapající kohoutek nebo věčně rozházené boty ve verandě.
Stačila první věta a už to jelo. Nekonečný řetězec silných slov a já pak už věděla, jak to skončí. Prostě někdo praští za sebou dveřmi. Máma se uklidí do kuchyně, táta vyrazí rovnou ven a praští za sebou ještě brankou. Kdo začal, je úplně jedno.
Máma se uklidňuje vařením, táta s kumpány u pivka. Tehdy ještě u nás byla hospoda skoro na každém kroku, dneska už je to jiná. Faktem je, že ve výsledku to z kuchyně vonělo, zatímco když se táta vrátil z hospody, bylo z něho cítit pivo a byl nasáklý kouřem.
Máme to jinak
Tyhle vjemy mám zasunuté do podvědomí. Zatímco vůně kuchyně mě vždycky uklidní, smrad hospod mě znejistí. Naštěstí mám doma chlapa, který pivo zrovna nemusí. To pivko si dá, třeba k husičce, kterou já rozhodně zalévám dobrým červeným, ale tím to hasne.
Já mám ráda chlapy, kteří voní. Ne že by byli nastříkaní voňavkou, ale čistotou. A můj milovaný Jindra má ještě další přednost. Nemá rád hádky. Na děti občas zvýšil hlas, ale respekt si tím nezískal, tak takové pokusy o usměrnění našich ratolestí vzdal.
Já jim domlouvala, on promlouval. Říkaly tomu „tatínkovy přednášky“ a vždycky se u toho tak usmívaly, že by někdo prchlivější ruku neudržel. Jindra ji udržel. Vidíte, z našich dětí vyrostli slušní lidé.
Takové nadělení
Klid, který jsme mívali, skončil, když si na sousedním pozemku postavil nový soused dům. Místo dvojdomku, který nám kdysi úřady vnutily postavit, vedle nás vyrostla moderní ekologická krychle.
A dokonce se tahle stavba lišila od toho, co jsme viděli na plánech. K čemu tak asi potřebovali naše vyjádření, když jim úřad dovolil postavit něco jiného? Manžel prohlásil, že se s tím musíme smířit, protože přece nebude válčit se sousedy.
„Chceme mít klid, tak to necháme být,“ mávl nad tím rukou. Jen jsem zaslechla sousedku, jak jakési návštěvě vykládá, že tu jejich vilu hyzdí ta barabizna vedle. Myslela náš dům!
Já to tak nenechám
Sousedka si v předzahrádce vysadila nějaké rododendrony, jako by jim snad jižní slunce pálící skoro celý den nevadilo.
Zase nějaké kamarádce vykládala, jak si musí udělat radost a že bude mít před domem rozkvetlou zahradu, když my máme jen tupý živý plot s ptačím zobem. Asi sousedce vůbec nevadilo, že ji můžeme slyšet. Hulákala na celé kolo ty své jedovaté poznámky.
A já si řekla, že se nikdo nebude jen tak navážet do našeho domečku, do našeho plotu, do nás, do mě! A vyzvala jsem sousedku na souboj. Jindru jsem přesvědčila, že si před dům zasadíme magnolii. „Nejsme v Japonsku,“ chabě namítl, ale pak souhlasil. O tom, že vedu boj se sousedkou, jsem pomlčela.
Vyhrála jsem
Už druhý rok bylo jasné, že jsem zvítězila. Naše magnolie byla obsypaná květy, sousedčiny rododendrony skomíraly, rezly a vůbec se jim nedařilo. „Tak se jí zeptej,“ slyšela jsem přes plot hlas sousedčiny kamarádky. „Ani náhodou!“ sykla sousedka.
„Asi tomu rozumí,“ nevzdávala to její kamarádka. „Oni jsou takoví divní,“ vzpouzela se sousedka. „Divné je spíš tohle umírající rezavé křoví,“ zasáhla ji kamarádka. Druhý den ale u branky naše sousedka zazvonila.
„Krásně vám to kvete, co s tím děláte?“ zeptala se. A já vyhrála! Už neslýchám ty jedovaté poznámky na naši adresu. Kamarádkami nejsme, ale já ráda poradím i sousedce, která byla tak protivná.
Marie R. (66), Kladno
