Tonda, syn našich sousedů, byl pěkné kvítko. Jeho rodiče i my jsme doufali, že z toho vyroste. Bohužel tomu bylo naopak.

Když jsem se vdávala, přestěhovala jsem se za mužem do rodinného domu, který měl po svých prarodičích. Všichni sousedé se tedy znali a bylo tam hezké žití. Bohužel postupem let sousedé stárli a na celý dům už neměli energii, takže jej prodali a šli do menšího.

Přistěhoval se mladý manželský pár, velmi sympatický. Rozuměli jsme si. My jsme měli dvě děti, oni nakonec čtyři. Bohužel druhý syn Toníček se moc nepovedl.

Vymklo se jí to z rukou

Už když byl malé dítě, byl trochu živější, ale takové děti bývají. Ve škole platil za raubíře, patřil mezi ty zlobivější děti. Těžko říct, kde se stala chyba. Ostatní děcka sousedů byla hodná, v rodině to tedy neměli. Že by výchova?

Pochybuji, že na Tondu by sousedé uplatňovali něco jiného. Jednoho dne si mi sousedka posteskla, že jí lidé vyčítají, že si pořídili čtyři děti a nezvládají je. Jenže Tonda se opravdu jen vymykal.

Grázlík, který se usmívá

Toníček nebyl ještě ani v pubertě a už kradl rodičům peníze. Jen tak, aby si mohl kupovat hračky a jiné věci, se kterými se pak chlubil před ostatními. V pubertě začal brát drogy a nechodil do školy.

Jelikož jsme byli sousedé, slýchali jsme hádky rodičů a Tondy denně. K nám se choval ale mile. Pozdravil a leckdy mi i pomohl s nákupem. Já viděla, že to je přetvářka.

Byl to on!

Jednou manžel nechal auto před domem. Ráno zjistil, že mu někdo rozbil okénko a uvnitř ukradl nějaké věci. Nechcete na nikoho ukazovat, ale když máte zkušenosti, napadne vás, kdo to mohl být. Policii jsme nic neřekli.Za půl roku byla situace horší.

Měl smůlu. Nebo já?

Přišla jsem tehdy z práce, nikdo ještě nebyl doma. Šla jsem něco poklidit, když vtom jsem uslyšela zvuk. Sešla jsem dolů do jídelny, kde jsem měla kabelku, a tam jsem potkala Tondu. „Co tu děláš?“ zeptala jsem se.

Tonda se sebevědomě usmíval, že ho poslala máma, jestli nemáme sůl. K jeho smůle (a pak tedy i k mé), jsem sousedku viděla ve městě, rozhodně tedy doma nevařila.

Tehdy spadla klec

Když jsem Tondu odhalila, začal mi nadávat. Říkal, ať mu peníze dám radši sama, nebo to špatně dopadne. Namítala jsem, že se to přece lidé dozvědí. Sebral mi kabelku, vytáhl peněženku, strčil do mě, až jsem upadla, a utekl.

Musela jsem si zavolat záchranku, logicky přijela i policie. Když se to dozvěděli Tondovi rodiče, moc se omlouvali. I on poznal, že to přepískl. Jestli to mělo vést k nápravě, jen dobře.

Nikdy se mi neomluvil

Nevrátil se domů a trvalo, než ho našli. Pak jsme se už neviděli. Když jsem viděla, že je venku, nevycházela jsem. Když mu bylo osmnáct, odstěhoval se. Nějak se uklidnil, nicméně nikdy se mi neomluvil.

Jitka O. (67), Zlín