Moje dcerka Anička si, když byla malá, velice přála kočičku. Neměla jsem srdce odmítnout, a tak se malá Bibi stala členkou rodiny.

Když byla dcera Anička malá, hodně stonala. Chodila jsem s ní po doktorech. Bývala z toho smutná, a tak jsem se jí snažila vyplnit, co jsem jí na očích viděla. Když si přála kočičku, byl to pro mě zákon.

Chceš kočičku, budeš mít kočičku. Mirek z toho byl celý špatný. „Cože? Kočku?“ vyvalil oči. „A když si bude přát krokodýla, koupíme jí krokodýla? A co když bude chtít pantera? Brzdi, Vladěno, brzdi.“

Jakmile mu však Anička vyšplhala na klín, dala pusu a zaškemrala, že by moc chtěla mourovatou kočičku, tál jako máslo, uložené mimo ledničku. „Dobře, ale bude žít venku, na zahrádce,“ spíš zaprosil, než zavelel. „Sláva!“ zajásala dcerka. „Bude kočička!“

Slabá na plíce

Bylo hezké sledovat, jak roztomilé kotě pije mlíčko a Anička jej nábožně pozoruje. Misku mu položila rovnou do kuchyně, kdepak ven. Mirek se neodvážil říct ani slovo protestu, zejména když nás naše dítě poučilo, že je blízko silnice a že by se o kočičku bála.

Večer kotě, které dostalo jméno Bibi, skočilo Aničce do postele a uložilo se jí k hlavě. Anička si Bibi zamilovala, bohužel se zároveň stalo něco, s čím jsme nepočítali. Propukly u ní záchvaty prudkého kašle. Byla, což se nevědělo, alergická na kočky.

Doktor mi to vyčetl, prý jsme se s ním měli poradit, než jsme si zvíře pořídili. Anička je slabá na plíce, dalo se čekat, že budou problémy. Býval by nám to včas vymluvil. Ale na to už bylo pozdě.

Nezbývalo než Aničce vysvětlit, že kočka musí z domu – nejlépe k babičce do Hlučína.

Do náruče

Anička plakala tak, že mi to málem utrhlo srdce. Nebylo ale zbytí. Mirek odvezl kočičku ke své matce, která byla na kočky zvyklá, měla jich pět a šesté se nebránila. Dceřiny záchvaty kašle se naštěstí zmírnily.

Začátkem docházky do první třídy ještě bývala často nemocná, zanedlouho se zlepšilo i to. V listopadu, na její narozeniny, jsme plánovali cestu za tchyní do Hlučína. A samozřejmě i za Bibi. „Už mě nepozná,“ naříkala holčička.

„Neviděla jsem ji tři čtvrtě roku, určitě na mě zapomněla. Ani si mě nevšimne.“ Chlácholili jsme ji, že ji Bibi pozná na první pohled, ale v hloubi duše jsme si tím pochopitelně jisti nebyli.

Když Anička otevřela dvířka babiččiny zahrádky plné jabloní, napjatě pátrala očima, kde by mohla kočka být.

Ta se hned ukázala. Spokojeně trůnila ve společnosti kočičích kamarádek. Když však zavrzala dvířka, strnula, zaostřila, potom vyskočila, tryskem se rozběhla k Aničce a skočila jí do náruče. Slzám se neubránil dokonce ani Mirek.

Vlaďka (63), Mariánské Lázně