Ten zlý kocour byl postrachem každé návštěvy. Autistický chlapec si s ním ale dokázal poradit. Reakci kocoura dodnes nikdo nechápe.

Byl to kocour mé kamarádky, výstavní exemplář s rodokmenem, ve kterém stálo, že je Frederyk von… Měl uhrančivě zelené oči a hustý kožíšek. Byl to zkrátka kočičí aristokrat a podle toho se také choval. Ze své paničky si udělal otrokyni a návštěvy si vybíral. Každý nemohl vstoupit přes práh.

Stačila chvilka

Do teritoria tohoto ostrého pana domácího jsem přišla i já se svým autistickým vnukem Davídkem. Ten byl zvyklý na svou dobrosrdečnou kočku doma. Ágnes si nechala líbit všechno.

Už mezi dveřmi jsme si s kamarádkou rozdělovaly povely, jak to udělat, aby návštěva proběhla v klidu. Frederyk byl v uzamčeném pokoji. Tam visel na klice dveří a mňoukal. Což vnuk vyřešil okamžitě. Otočil klíčem a kocoura pustil.

Zlověstné syčení nám zmrazilo krev v žilách. Stačila chvilka naší nepozornosti, a na průšvih bylo zaděláno. Rozběhly jsme se za zvukem a čekaly nejhorší. Zuřivého kocoura zakousnutého do mého vnoučka.

Tanec s kočkou

David ale držel kocoura pevně a hladil ho. Kocour mu neublížil, což byl zázrak. Kocour se ale tvářil jako ďábel. Svítily mu oči nenávistí, drápy se oháněl jako mačetami. David nás pronásledoval po bytě s kocourem v náručí a my před ním v hrůze utíkaly.

Frederyk nepřestával pouštět hrůzu, že se strašlivě pomstí té z nás, která se dostane na dosah jeho drápů. Bylo nemožné vnuka přesvědčit, aby kocoura pustil. Autista má své rituály. Chtěl nám kocoura předat.

Pěkně z náruče do náruče, jak tomu byl zvyklý u své Ágnes. Nakonec to vyřešil Frederyk. Vytrhl se Davidovi z náruče a běžel se nažrat. Akce ho vyčerpala. Vnuk se tak stal v našich očích mocným krotitelem dravé a jinak nebezpečné zvěře.

Anna (66), Teplice