Manželka si koupila papouška. Milovala ho a on jí radostně vítal pokaždé, když přišla domů. Po její smrti jsem se trápil já i papoušek. Pak se ale všechno změnilo.
Nebyla to andulka ani korela. Manželka se zahleděla v obchodě se zvířaty do papouška, který se svojí velikostí rovnal středně velkému psisku. Byl to takzvaný ara ararauna. Papoušek krásně zbarvený, hotový klenot přírody.
Manželka si ho nechala dopravit do našeho bytu i s velkou klecí. Pojmenovali jsme ho Montezuma po slavném aztéckém vládci. Svými ostrými pařáty šplhal po mřížoví klece a vydával zvuky, kterými se arové svolávají v pralese.
Vítej doma, panenko!
Uběhlo několik dní a papouška byl celý byt. Vylézal suverénně z otevřené klece a vykračoval si po bytě jako pruský granátník. A brzy se naučil mluvit. Nejčastější jeho větou, kdykoli se manželka vracela do bytu, bylo:
„Vítej doma panenko!“ Tahle tři slova dokázal opakovat do omrzení. Montezuma se stal členem rodiny. Byl takovým naším synem, jelikož jsme děti mít nemohli. Tolerovali jsme mu spoustu věcí. Často seděl na manželčině rameni, vše pozoroval a hlavně komentoval.
Pak ale přišel nejhorší den v mém životě. Soňu, moji manželku, srazilo na přechodu pro chodce auto.
Zůstali jsme sami
Zpočátku se zdálo, že kromě otřesení se nic vážného nestalo. Manželka se postavila, otřela špinavé šaty a došla na chodník, kde náhle zkolabovala. Zemřela mi v náruči v nemocnici. Nastalo krvácení do mozku. Zůstal jsem s Montezumou sám a nevěděl, co dělat.
Z bran podvědomí vyrazily deprese. Deprese měl i papoušek. Jindy tak výřečný společník seděl na svém bidýlku v kleci a nechtěl z ní ven. Přestal jíst a bál jsem se, že zemře. Zůstal bych na celém světě sám! Byla to hrozná představa.
Zůstával jsem dlouho do večera v práci a snažil se nemyslet na návrat domů. Čekal mě tam ale Montezuma a já se mu musel věnovat. Často to byl on, kdo rozptýlil mé úzkosti.
Za několik týdnů po pohřbu Montezuma najednou v kleci zneklidněl, poskakoval po bidýlku a pak se z klece najednou ozvalo: „Vítej doma, panenko! Vítej doma, panenko!“ Tato tři slova několikrát zopakoval. Říkal je vždy, když manželka přišla.
Vstal jsem překvapeně z gauče. Domem prolétl průvan. Záclony, které zakrývaly prosklený vchod do zahrady, se nazdvihly.
Zase jako dříve
Balkonové dveře se otevřely. Snad jsem při tom všem podivném, co se dělo, zahlédl i tělo mé manželky, která jako průhledná postava prolétla pokojem. A tehdy jsem si uvědomil, že už nejsem sám. Montezuma přivítal ducha mé ženy, který se k nám vrátil.
Zase jsme byli tři! „Vítej doma, panenko! Vítej doma, má lásko!“ zašeptal jsem a usmál se na Montezumu.
Petr (57), Pardubice
