Měla jsem malou šanci operaci ustát, na pokoj přivezli paní, se kterou jsem měla společné krásné vzpomínky. To nás zachránilo.

Své mládí jsem prožila na malé vesnici. Bylo to na přelomu padesátých a šedesátých let, žili jsme všichni rock and rollem, užívali si života a jeli na plno. Bylo to krásné období.

Pak jsem se ale vdala a odstěhovala se daleko z rodného městečka, přišly děti, práce, čas letěl a byl jiný.

Taková náhoda!

Zbyly jen vzpomínky, na které nebyl čas. Život utekl jako voda. Najednou mi bylo pěta­sedmdesát a přihlásily se zdravotní potíže. Musím říct, že milosrdně pozdě – na rozdíl od mnoha vrstevníků.

Ještě v sedmdesáti jsem byla čiperná, běhala po houbách, s vnuky na výlety a cestovala.

Pak to ale najednou šlo ráz na ráz. Cukrovka, alergie, artróza kolen. Nejhorší bylo srdce. Musela jsem dostat umělou chlopeň, nebo by byl se mnou amen. Lékaři se operace báli, mé neduhy dávaly malou šanci, že ji zvládnu. I narkóza byla pro mě nebezpečná.

Když jsem ležela v nemocnici, byla ve mně malá dušička. Přesně ten den, kdy jsem začala propadat beznaději, přivezli na můj pokoj paní v mém věku. Obě jsme na tom byly stejně blbě. Už ani nevím, proč jsem se zmínila o svém mládí.

O těch úžasných čajích v Klášterci nad Ohří a ve Stráži, ze které se pak šlapalo ve tři ráno pěšky domů. „To není možné!“ vykřikla paní.

„Tam jsem vyrůstala, než jsem se vdala na Moravu!“ Od té chvíle jsme si vyprávěly a vzpomínaly na kluky a holky, které jsme znaly.

Měly jsme společných tolik přátel! Jen jsme každá chodila s jinou partou. „Aničko, až to tady skončí,“ říkala jsem jí, „musíš mi poslat svou fotku z mládí.

Určitě tě poznám!“ Tak nám krásně uteklo čekání na lékařský zákrok a najednou pro mě přijel zdravotní bratr. Zamávala jsem Aničce: „Tak se za chvíli zase uvidíme!“

Psychika je mocná

Na operačním sále jsem prosila, aby nás po operaci daly vedle sebe. „Ale nesmíte se tak smát, jako na pokoji! Byly jste slyšet po celé chodbě,“ káral mě doktor, než jsem se odebrala do temnoty.

Když jsem se probrala z narkózy, stál nade mnou stejný lékař a povídá, že jsem to zvládla úžasně.

A Anička? Tu za mnou přivezli druhý den. Zvládla to taky – věřím, že nám pomohl ten velký zázrak, že nás uložily v pražském Motole vedle sebe a my si mohly spolu vyprávět a zapomenout na celý ten náš už bolavý svět.

Olga (83), Praha