Nikdy jsem nebyla přelétavá, první vážnou známost jsem prožívala v jednadvaceti letech. Mužům jsem ale moc nedůvěřovala.

Určitě to bylo špatným vzorem v podobě mého otce. Ten dost pil a ženami pohrdal. Vlastně jsem nikdy nepochopila mámu, že celý život snášela jeho manýry a šílený životní styl. Úplně mě děsilo, že mě něco podobného jednou taky potká. Takže jsem se držela dost zpátky a chlapy moc nemusela.

Byla to láska na první polití

Když jsem na jednom z koncertů potkala Pavla, všechna předsevzetí šla stranou. Úplně mě dostal, stačilo být v jeho blízkosti dvě hodiny a byla jsem ztracená. Prostě mě uhranul.

Ve vážné hudbě se orientoval, řekl mi spoustu nových věcí a uměl být neuvěřitelně vtipný, smála jsem se celou dobu. Nechtěně jsem na něj vychrstla půlku minerálky. Hned mi běžel pro novou. Od prvního okamžiku byl tak pozorný. Věci nabraly rychlý spád.

A já byla strašně šťastná. Patřil mi celý svět. Viděli jsme se za týden, pak hned další den a za dva měsíce jsme spolu bydleli.

Nikdo z blízkých mu nevěřil

Byla jsem zamilovaná a měla nasazené super speciální růžové brýle. Vznášela jsem se a nikdy si nepřipadala šťastnější. Po půl roce jsme se brali. Rodina z toho byla paf, zrovna tak moje kamarádky. Měly pocit, že o Pavlovi nic moc nevím.

Ale já nějak nepotřebovala znát jeho minulost, bylo přece důležité, jak se choval teď. Snažili jsme se o dítě, ale to pár let nepřicházelo. Probrečela jsem plno nocí. „To přece, miláčku, není to jediné.

Vždyť si žijeme tak hezky, jeden pro druhého,“ konejšil mě, ale mě to moc neuklidňovalo. Matkou jsem chtěla být vždy! I bez chlapa! A teď se mám obejít bez dítěte?

Zhroutil se mi svět

Dobře jsme se ale měli. Cestovali jsme po světě, koupili si vlastně všechno, co jsme si kdy přáli. Pomalu jsem se smiřovala s tím, že nám prostě nebude osudem přáno. Jenže pak jednou, když jsem byla sama doma, se vpodvečer ozval zvonek u našeho domu.

Tam stál patnáctiletý kluk. Bez váhání na mě vybalil, že by chtěl poznat svého otce. Než mi došlo, že myslí Pavla, docela mi to trvalo. Nechtěla jsem tomu uvěřit. „Pavel není doma,“ jen jsem ze sebe vysoukala. Ten kluk jen pohodil ramenem a procedil, že se tedy staví jindy.

Chyba je na mé straně

Byla jsem dost vykolejená z toho setkání. Večer se mi muž přiznal. Prý kdysi ulétl a nechtěl mě ranit tím, že bych věděla, že on děti mít může. K náhodné milence nic necítil ani necítí, prý vždy chtěl a stále chce být jen se mnou.

Je to už mnoho let, ale já se s tím nikdy nesrovnala. Dodnes jsem Pavlovi tu zradu nedokázala odpustit. Umřela pro mě nejen naděje na dítě, ale i láska k mému muži. Žijeme spolu, ale já tu zradu cítím den co den.

Miluše H. (57), Klatovy