Byla to hezká chatička na kraji lesa. V noci jsme nejdříve slyšeli na půdě kroky a pak se ozvala i tichá hudba.
Celý život jsem prožívala racionálně. Nikde žádná paranormální aktivita, jak se odborně říká. Až před několika lety jsme si s manželem vyhlídli chatku uprostřed lesa. Přes den ji zdobily stíny stromů, které propouštěly paprsky světla. Naprosto jsem se do toho místa zamilovala.
Noční koncert
Už první noc zde ale byla zvláštní. Probouzel nás šramot na půdě. Došli jsme k názoru, že to budou kuny. Půda nebyla velká, zato byla samá pavučina a usedlý prach.
Po původním majiteli tam zůstala truhla s nějakými hadry, staré zrcadlo a rozladěný klavír, u něhož jsme neměli tušení, jak na půdu mohl dostat.
Šlo se na ni po příkrých schůdcích, které vedly do stropu, kde byla díra se sklápěcím poklopem. Manželovi ta záhada vrtala hlavou, je to inženýr, technický typ, nemohl pochopit, jakým způsobem původní majitel klavír na půdu asi tak dotáhl.
Nepřišel na to. A to byly jen první z mnoha záhad naší nové nemovitosti. Jednu noc nás ale nevyrušily jen praskající prkna, ale také zvuk onoho klavíru. Byla to melodie, to nemohly být kuny ani žádná jiná zvířata, která by běhala po klavesnici!
„To je zloděj!“ zvolal manžel, i když by bylo opravdu divné, kdyby si ke svému lupu drze hrál. Můj muž vyrazil po schůdcích nahoru. Poklop byl však zamčený, a klavír přestal hrát. Ráno jsme půdu prolezli a zjistili, že nic nechybí.
Další noc mě probudil manžel: „Zase tu někdo je! Slyšíš to?“ Nastražila jsem uši. Někdo opět hrál a pak chodil po půdě sem a tam. Najednou ten někdo zamířil k poklopu.
A co potlesk?
Slyšeli jsme zavrzání. Oběma nám došlo, že jsme nechali poklop odemčený. Tiše jsme leželi a zírali k poklopu, který kdosi otevřel dokořán. I v té tmě jsme viděli, že otevřenou dírou ve stropě na nás někdo kouká!
Byla to hlava ženy, její černé uhrančivé oči si nás zle prohlížely. „Potlesk nebude?“ vyštěkla. Ochrnuti hrůzou jsme zvedli ruce nad peřinu a začali tleskat. Byla to nejděsivější noc v našem životě. Nikdy na tento zážitek nezapomenu. Chatu jsme rychle prodali a už nikdy o ní víc neslyšeli.
Libuše (59), Bruntál
