Naletěli jsme podvodníkovi a dostali se do nepředstavitelných potíží. Zuřila jsem, že se můj muž uzavřel do sebe, pořád si něco maloval, dlabal ve dřevě a mumlal si při tom.
Může se to stát opravdu každému, jak jsme si vyzkoušeli v naší rodině. V podnikání je zapotřebí se opřít o velmi zdatného odborníka, aby se vám na kobylku nedostal nějaký chytrolín, který vás stáhne do dluhů.
Zatímco já pracovala ve státním podniku, můj manžel měl firmu, která prosperovala. Po třinácti letech se ale dostal do problémů. Nedostal za několik zakázek zaplaceno, neměl na uhrazení materiálu, dluhy se na něj navalily a hrozily nám exekuce.
Děsivé postavičky
Abychom nepřišli o střechu nad hlavou, našla jsem si vedle své práce několik brigád. Neznala jsem soboty, neděle a svátky. V životě ale přicházejí zkoušky, a já byla vždycky akční. To manžel byl opak.
Celý život si poletoval ve svých snech. A tak se uzavřel ve svém pokoji. Vůbec s nikým nekomunikoval, nejedl, maximálně promluvil s dětmi, když po tatínkovi něco chtěly. Celé dny si cosi maloval, dlabal nějaké figurky ze dřeva a taky šil.
Ano! Můj manžel, který nikdy nevzal nit do ruky, najednou šil. Podivné šílené postavičky, do nichž zapichoval barevné špendlíky. Občas vyrazil na procházku po okolí, a to se vždy vracel s taškou plnou kamenů, šišek, kůry stromů a chorošů. Vytvářel v nich zase ty děsivé postavičky.
Zvažovala jsem psychologa. Nabyla jsem dojmu, že se můj muž zbláznil. S hrůzou jsem si prohlížela jeho výtvory, ty figurky mě děsily! Večer zapaloval svíce a bytem se linula zvláštní hudba, do které můj muž cosi skuhral, mumlal a občas se ozval i výkřik.
Vyčerpaná
V tu chvíli jsem se začala bát i o sebe a naše děti. Zatímco manžel nedělal celé měsíce nic, zcela ho pohltila jeho role samozvaného čaroděje, já dřela jako mezek. Domů jsem se vracela vyčerpaná, na děti jsem neměla čas, manžel se o ně postarat nedokázal.
Radši jsem mu je ani nevnucovala. Kolem dveří do jeho pokoje jsme chodili tiše. Neviděla jsem, co si počnu. Všechno bylo tak neřešitelné! Ztrácela jsem víru i naději, že zase bude lépe.
Začala jsem mít naopak chmurné tušení, že už může být jenom hůř. A nejvíce mě dokázal rozzuřit manžel tím svým meditačním výrazem. Měla jsem chuť ho zabít. A dávala jsem mu to znát!
Vyhráli jsme
Když se jednoho dne rozrazily dveře a v nich stál on, hrozně jsem se lekla a děti se rozbrečely hrůzou. Stál tam jako bůh odplaty, v podivné kápi jako kat, ale v ruce místo sekyry držel sázecí tiket. Mlel stále dokola, že se mu to povedlo.
Trvalo mi dlouho, než jsem pochopila, že vyhrál. Byl to opravdu neuvěřitelný zázrak. Co ale bylo na celé výhře nejpodivnější? Vyhráli jsme téměř na korunu obnos, který jsme ke splacení dluhů potřebovali.
A všechny ty manželovy podivnosti, včetně těch děsivých postaviček? To byl manželův triumf. Byli to totiž ti, co ho okradli. Byly to sice spíše jejich šílené karikatury, ale pravda je, že brzy poté nedopadli dobře!
Zuzana (64), Opava
