Okolí si myslí, že mám šťastný život, protože se stále usmívám. Ale i mne potkala zklamání, o kterých nemluvím…

Jsem taková povaha, přiznávám. Možná je to tím, že nechci svým smutkem obtěžovat. Možná si vážím toho, že i když mi život také přinesl nelehké chvíle, stále jsou na tom mnozí hůře.

Ale i já mám momenty, kdy si o samotě popláču, někdy nevím, jak dál, dostala jsem spoustu ran od lidí, kterým jsem věřila.

Musela jsem bojovat

Až jedna věštkyně mi pomohla uvědomit si, že já jsem musela bojovat od prvního momentu, kdy jsem se ocitla na světě. Maminka mne porodila předčasně, navíc to bylo komplikované a nebylo jisté, jestli přežiju. O to víc si mne rodina hýčkala, pravda.

Když se podívám na fotografie z dětství, je tam samý úsměv. Maminka s tatínkem mi dali bezmeznou lásku. A možná i to byl dobrý základ pro moji veselou povahu.

Proč jsem musela osiřet?

Bohužel mé bezstarostné dětství trvalo krátce. Mí milovaní rodiče měli těžkou autonehodu. Ze dne na den jsem o oba přišla. A ocitla jsem se u babičky, u které jsem se necítila dobře. Ta druhá bohužel zemřela rok před onou tragickou nehodou.

Byla líbezná jako z pohádky. Ta druhá, která mě dostala na starost, byla velmi přísná. Až teprve u ní, v devíti letech, jsem poznala, co je výprask vařečkou. Měla jsem až moc tvrdou disciplínu, o nějakém objetí jako od maminky jsem si mohla nechat jen zdát. Teď možná napíšu něco, za co se budu stydět…

Bylo to jen horší

Nepřála jsem babičce nic zlého. Jen jsem asi nevěděla, jak dál. A občas se mi v té mé hlavičce mihlo hlavou, jestli by nebylo lepší, kdyby babička nebyla… Osud mne však vytrestal. Babička, jak měla trochu potíže s nervy, po roce péče o mě zemřela na infarkt.

A já najednou neměla nikoho. Musela jsem tedy do dětského domova. Je pravda, že některé tety byly hodné. Měla jsem s nimi lepší vztah než se zesnulou babičkou. Ale ty děti! Stala jsem se obětí menší šikany. Vše jsem v sobě dusila. Už tehdy.

Stranila jsem se děcek, utíkala jsem do svého světa snů a nepřestávala jsem věřit, že bude lépe.

Konečně má rodina?

Zdárně jsem dospěla. Mým snem bylo jít na vysokou. Milovala jsem zvířata, chtěla jsem jít na veterinu. Špatně jsem se neučila, neměla jsem ovšem zázemí, abych mohla chodit na školu, kvalitní bydlení a peníze. Rok po střední jsem tedy chodila do práce.

Svého snu jsem se však nevzdala. A najednou se objevil muž, který mi chtěl pomoci. Zdeněk. Byl o 12 let starší. Snad jsem v něm hledala otce, jak se někdy říká. Zdeněk si mě k sobě nastěhoval, podporoval mě v mém snu.

Když to dnes vidím, říkám si, že se mnou manipuloval. Chtěl si mě vzít. A já nebyla proti. Vždyť jsem opět našla někoho, kdo mě bezmezně miluje. To jsem si říkala.

Něco se změnilo

Dostala jsem se na školu. Stále jsem ale chtěla být soběstačná, proto jsem chodila na brigády. Zdeněk mě však nutil, ať nikam nechodím. Dnes již chápu. Chtěl eliminovat můj kontakt s okolím, možná i s jinými muži.

Po svatbě jsem si všimla, že se Zdeňkovo jednání změnilo. Všude. I v ložnici. Byl čím dál víc hrubější. Vyžadoval podivné praktiky, které se mi nezamlouvaly. Na mém názoru ale nezáleželo. Tehdy jsem si vsugerovala pocit, že to asi tak má být.

Že mám předurčeno, aby mne lidé ponižovali. Postupně se přidalo žárlení a bití.

Byl to velký zkrat

Nejspíš tento nepokojný životní styl vedl k tomu, že jsem nebyla schopna donosit dítě. Těhotná jsem byla čtyřikrát. Zdeněk mne pak začal ponižovat, jak jsem neschopná, že jsem mu nedala syna. Z lásky nezbylo nic. Ptáte se, jestli chtěla odejít? Ani nevím. Rezignovala jsem.

Bylo mi to už jedno

Pak jsem ani nevnímala, že žiju v něčem špatném. Školu jsem bohužel nedostudovala. Práce jsem střídala, takže kolegové si ani nevšimli, že je se mnou něco špatně. Až jednoho dne jedna kolegyně zbystřila.

Podlitina na mé ruce byla velká… Hana mi nastavila zrcadlo. Sama žila s tyranem a věděla, co se děje. Poradila mi. Dodala mi sílu od Zdeňka odejít. Šla jsem do azylu. Lehké to nebylo. Zdeněk mě pronásledoval. Jednoho dne měl při takové sledovačce nehodu.

Nepřežil. Ulevilo se mi? V první chvíli vůbec, protože jsem si nehodu spojila s rodiči.

Zachránila mi život

Měla jsem pocit, že přináším svým blízkým smůlu. Ani dnes z toho nemám radost, ale jako jisté vysvobození to vnímám. Z Evy se stala má nejlepší kamarádka. Vlastně jsem předtím žádnou neměla.

Čeho nejvíc lituji?

Prodělané potraty a stresy nejspíš přispěly k tomu, že jsem bohužel nikdy neměla děti. Občas jsem si vyčítala, že jsem neodešla od Zdeňka, že by bylo vše jinak. Dodnes myslím na to, jaké by to bylo, kdyby se jedno dítko povedlo.

Jelikož jsem problémy v sobě dusila, nejednou jsem si vyslechla poznámky typu „už bys měla mít dítě“ nebo „ty si místo dětí pořizuješ zvířata“. Ne, nebylo mé rozhodnutí nemít děti. S tím se ale podrobně nesvěřuji.

Směji se, jak je okolí zvyklé, v hloubi duše ale někdy pláču. A říkám si, jestli jsou rodiče tam někde nahoře, zda pláčou také, když vidí, jak dopadla jejich milovaná holčička?

Daniela N. (63), Bruntál