Můj muž naletí na každou hloupost. Bohužel teď začalo jít do tuhého, protože odevzdává naše peníze nějaké podivné skupině lidí.
Tak trochu naivní a důvěřivý je můj manžel. Vím to už dlouho, vlastně od začátku našeho vztahu, ale nikdy nám to velký problém nedělalo.
Občas sice skočil někomu na špek, jako třeba těm šmejdům, co prodávají lidem hrnce na vaření, které by měly stát pár stovek, za desítky tisíc. Ano, přišli jsme kvůli důvěřivosti mého Káji už o dost peněz, na druhou stranu je to hodný chlap a mám ho ráda.
Mám s ním báječné děti, poctivé a pracovité lidi, kteří mají své rodiny a vedou si v životě dobře. Takže jsem kdysi neudělala chybu, když jsem Karlovi na radnici řekla ANO.
V pasti
Problémem je, že naivita mého muže se s věkem jaksi prohloubila, dá se říct zhoršila. Je snadno manipulovatelný, kdekdo mu něco nakuká a on tomu slepě věří.
Pokud jde o případy, kdy zaslechne od svých kumpánů v hospodě nějaké nesmysly typu „druhou světovou válku nezavinil Hitler, ale ilumináti“, je to spíš k smíchu a řekla bych, že to naši rodinu tak nějak neohrožuje.
Ale takhle pro legraci to bylo do té doby, než ho potkali v parku členové jedné náboženské sekty. Začali takovým tím svým „myslíte si, že nad našimi činy někdo bdí, nebo se všechno děje jen díky náhodě?
Nemyslíte, že tu máme nějaký důležitý úkol?“ Když se s nimi dal Karel do řeči, byl brzy v pasti. Jejich náboženské teorie ho dostaly tam, kde ho tihle členové sekty, kterou jsem do té doby neznala a neslyšela jsem o ní nic, chtěli mít.
Začal docházet po večerech do jejich skupiny, nebo kruhu, jak tomu říkají, a tam se nechal masírovat čím dál tím podivnějšími názory.
Víc oveček, víc penízků
Doufala jsem, že to snad za pár týdnů skončí, ale Karel byl a stále je tou sektou úplně fascinovaný. Hlavně jejich názory, které podle mě nemají vůbec žádný reálný základ.
Chodí prý mezi lidmi vyslanec boží, který hodnotí naše činy a podstatné pro tohle hodnocení je hlavně to, jak moc který člověk přispěje k blahu prozřetelnosti. Nechápete? Také jsem si pod tím nějak nedovedla nic představit, ale pak mi to došlo.
Ono „blaho prozřetelnosti“ spočívá v odevzdávání peněz do kasičky „kruhu“ a také v nabírání nových duší, které jsou ochotny udělat totéž. Čím víc oveček, tím víc penízků… A můj Karel chce být s prozřetelností zadobře, čili nosí hodně penízků.
Musela jsem všechny naše společné úspory poslat na zvláštní účet, kam Karel nemůže. S tím mi naštěstí pomohl bankovní poradce. Ale Karel má svůj důchod a ten mu chodí na jeho osobní účet.
Musím vždycky k určitému datu dávat pozor a jakmile vím, že je důchod na cestě, hned Karla donutím, aby poslal alespoň pět tisíc do naší společné kasy. Zbytek totiž za chvíli nemá.
Je to hrůza, on je dokonce schopen se zadlužit, tuhle nám hrozili exekucí, tak jsem musela dát deset tisíc ze svého.
Ke světlu
A když se s Karlem hádám, křičím na něj, že nás dostane na mizinu a přijdeme o dům, tak říká, že majetek není důležitý, neboť „prozřetelnost nás vyvede na boží cestu po které budeme kráčet ke světlu“. Nejsme žádní boháči, to tedy rozhodně ne.
A ještě o to málo, co máme, přijdeme kvůli nějakým pomatencům? Anebo to nejsou ani pomatenci, ale pěkně mazaní prevíti, kteří tahají lidem peníze z kapsy.
Snažila jsem se přivést Karla k rozumu i s pomocí našich dětí, ale začal ty nesmysly vykládat i jim, až jsem se bála, aby je tím „náboženstvím“ ještě nenakazil.
Maruška, naše dcera, na něj tak zbožně koukala, když vyprávěl o vyvedení zářících lidí na cestu do ráje, až jsem dostala opravdu silné obavy. Musela jsem si s ní sednout a vysvětlit jí, že ta sekta nás připravuje o peníze a já se tomu zuby nehty bráním.
Marie je taková naivka po tátovi, také na všechno ráda skočí, ale naštěstí má zase ona svého manžela, jako můj manžel má mě.
A Marušky Ivan je zemitý člověk, chlap z vesnice v horách, kde všichni dobývali svůj chlebíček vždycky v potu tváře, a když jim ho chtěl někdo vzít, se zlou se potázal, ať to byl sebevětší pánbíčkář, co mluvil, jako když másla ukrajuje…
Ivan použil pár dost jadrných výrazů, když se rozhodl Marušce vymluvit vstoupení do tatínkovy sekty a Maruška se rozplakala. V tomhle případě jsem ale fandila spíš Ivanovi, že se s ní nepáral.
Člověk musí někdy spustit bandurskou, když se jeho protějšek chystá udělat nějakou volovinu.
Začne kázat
A v tomhle případě to, jak doufám, zabralo. Otázkou je, jak to dopadne s tím mým hlupáčkem. Já nejsem tak od rány, abych se do něj obula podle vzoru Ivana. A nakonec ani Ivan si na svého pantátu nedovolí, takhle je vychovaný.
Takže maximálně mává rukou, když Karel říká, že konec světa se blíží a zářivý člověk se musí zbavit všech pozemských statků, ještě než se tak stane. Jinak prý se všechny peníze a drahé věci stanou jeho přítěží.
A zabručí něco jako „pantáto, že vy tomu věříte, to jsou blbosti, takovejch konců světa už bylo, jděte s tím někam!“ A Karel se třeba u stolu postaví a začne úplně fanaticky kázat. Až mám strach, aby se mu něco nestalo.
A pak se setkám s pohledem ostatních a někteří mají v očích výsměch, jiní skoro až hrůzu. Doufám, že to není hrůza z konce světa, ale hrůza z toho, jak může jeden důvěřivý člověk naletět.
Věra (65), Klatovy
