Domů     Na tom nádraží už nikdy nevystoupím
Na tom nádraží už nikdy nevystoupím
3 minuty čtení

Občas mě trápí moje vzpomínky. Vyčítám si, co jsem měla kdysi udělat, a neudělala. Zbyla mi jen samota, ale protože mám svoje milované kočky, není zas tak zlá.

Už tam nikdy nepůjdu. Přitom je to tam moc hezké a cestu dobře znám. Stačilo by vystoupit na tom malém, venkovském nádražíčku a přejít most, odkud tehdy kluci skákali do řeky. Bylo to nebezpečné.

Roman neskákal, slíbil mi to. Stačilo by přejít most a otevřít branku, která se léta nezamykala, a ocitnout se mezi maličkými, levnými chatkami, stojí tam dodnes, nejspíš opravené.

Zamířit k té jedné, zhruba uprostřed, kdosi jí natřel střechu načerveno, takže vypadala dost trhle.

Možná ji má červenou i dnes, to se ale už nikdy nedozvím. Přitom by nebylo nic jednoduššího než to tam jít omrknout, je to jen pár stanic vlakem. Dala bych se hned u nádraží dolů úzkou silničkou vroubenou lipami. To ale neudělám.

Víno v lodi

Nechci se pořád hrabat v minulosti, je to k ničemu. Co z toho mám? Vzpomínky jsou jen trápení.

Pořád myslet na to, jak jsme snídali tu úžasnou meruňkovou marmeládu a potom u břehu v lodi nad jezem pili červené víno a hlídali, aby nás proud nestrhl dolů, nevyklopil a neomlátil o kameny.

Byl to náš čas a bylo jen na nás, jak s ním naložíme. Byli jsme mladí, ale už dospělí, měli jsme rozeznat, co je důležité a co podružné.

Kolem frčely vlaky, my jsme snili o budoucnosti a nepochybovali, že bude společná. „Rozejít se by bylo jako umřít,“ mínil Roman, když jsme večer v hospodě, kde se tancovalo, pozorovali, jak si vítr hraje s barevnými žárovičkami.

Modelka

V našich smělých plánech nebyly obsaženy významné dějinné změny. Přiřítil se listopad 1989. Otevřely se hranice, já měla tetu v Itálii a ta psala: Přijeď, holka, jsi ještě mladá, zkusím tě protlačit do modelingu. Páni! Zanedlouho jsem mávala Romanovi z okýnka vlaku.

Vypadal starostlivě. „Nechci modelku, chci tě tady!“ Vrátila jsem se za dva roky, kariéra nulová a jeden Ital mi zlomil srdce.

Utíkala jsem za Romanem do osady, ale nebyl tam, usídlil se v Praze, stal se z něj programátor a chodil s holkou, co dělala v televizi na recepci. Provinile krčil rameny.

A když jsem mu říkala, že se cítím sama, daroval mi, nevím, kde ho vzal, kotě. Od té doby mám jednu kočku za druhou. S chlapy jsem to už vzdala. S Romanem bychom si bývali určitě rozuměli, nebýt toho listopadu. Ale jsem i za ty kočky moc ráda. Bez nich si život neumím představit.

Miluše (57), Česká Lípa

Související články
3 minuty čtení
Nikdo jsme tehdy netušili, že se u mé sestry Aničky začíná projevovat zapomnětlivost. Sedla do špatného vlaku a nevěděla, kde je. Pomohl jí ochočený krkavec. Krkavci jsou učenliví. Dokážou věrně napodobovat zvuky z okolí, dokonce i lidský hlas. Jeden takový šikula pomohl mé starší sestře, když se dostala do úzkých. Dodnes na příběh o opeřeném hrdinovi vzpomínáme... Sestra Anička k nám jezdila n
2 minuty čtení
Lidé mě vždycky měli rádi. Pak se ale na mě sesypaly problémy. Nevšimla jsem si, že už to najednou nejsem já! Nedávno mi bylo šedesát. Ten věk jsem si nepřipouštěla, dokud jsem chodila do práce, měla doma manžela, mladšího milence k tomu a každý rok jsem jezdila na dovolenou k moři. Byl to nádherný život! Byla jsem vždycky veselá holka, proto mě měli všichni rádi. Oblíbená spolužačka a vyhle
5 minut čtení
Před pár lety jsem se podruhé vdala. On byl mladší a moje děti si ho moc neoblíbily. Předpovídaly mi, že to špatně dopadne. A měly vlastně pravdu. Byla jsem úspěšně rozvedená a zvyklá na to, že můžu fungovat i sama. Děti už dávno dospěly a já na žádný vážný vztah jsem příliš nepomýšlela. Jenže pak mi do života vstoupil Vilém. Byl pozorný, vtipný a věděl, čím si mě získat. Jenže taky měl o jeden
3 minuty čtení
Ten starý pán už věděl, že mu mnoho dní nezbývá, smrti se ale nebál, strachoval se jen o své psí seniory. Slíbila jsem, že se o ně postarám. A to se mi vyplatilo. Už léta pracuji jako pečovatelka a mám svou klientelu nemohoucích lidí, za kterými každý den jezdím. Peněz za to není mnoho, já ale mám svou práci ráda. Ten pán byl můj velký oblíbenec. Drobný, nenápadný s nemocným srdíčkem. Moc toho
3 minuty čtení
Na Věru jsem nikdy nedala dopustit. Znaly jsme se od střední školy a považovala jsem ji za tu nejvěrnější kamarádku. Kdybych jen věděla... Když mi zemřel manžel, byla to právě ona, kdo ke mně první týdny skoro denně chodil. Nosila mi sladkosti na nervy, tahala mě na procházky a poslouchala moje nekonečné vzpomínání. Kdybych jen věděla, co dělá Věra za mými zády... Cizí žena mi radila Všec
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Hýčká Pfauserovou po rozchodu úžasný nový chlap?
nasehvezdy.cz
Hýčká Pfauserovou po rozchodu úžasný nový chlap?
Herečka známá ze seriálu Polabí či ZOO Nové začátky Denisa Pfauserová (37) nezahálí ani minutu? Je to teprve pár dní, co prasklo, že se po čtyřech letech rozešla s partnerem Martinem Kučerou, otcem
V zimě pozor na ledviny
panidomu.cz
V zimě pozor na ledviny
Jsou náchylné k prochladnutí a případný zánět není nic, o co by člověk stál. Ale o ledviny bychom tak jako tak měli pečovat celoročně. Pro tělo jsou nesmírně důležité a mají více funkcí než jen filtrování a vylučování škodlivin. – Produkují hormony, které ovlivňují krevní tlak i tvorbu červených krvinek. – Udržují v rovnováze minerály
Relaxace v českých lázních: Kam vyrazit za pohodou a zdravím?
nejsemsama.cz
Relaxace v českých lázních: Kam vyrazit za pohodou a zdravím?
Pobolívají vás klouby, záda, máte všeho až nad hlavu? Chce to lázně. Tady jsou alternativy těch nejlepších sanatorií u nás pro super odpočinek. Cítíte, že potřebujete vypnout a nechat se jen hýčkat? Teď je ideální čas na odpočinek v lázních. Pojďme se podívat, co vás ve kterých čeká. Zázračné léčivé účinky Nemusíte jezdit daleko. Česko je přímo lázeňskou velmocí
4 nejstarší národní parky: Do svatyně divočiny domorodcům vstup zakázán
historyplus.cz
4 nejstarší národní parky: Do svatyně divočiny domorodcům vstup zakázán
Frank se probouzí do svěžího srpnového rána. Udiveně hledí na skupinku ozbrojených indiánů na koních, kteří přijíždějí k jejich tábořišti u jižních gejzírů. Co tu dělají? Přece jim, turistům, slibovali tady v Yellowstonu opuštěnou panenskou přírodu.   Překvapení Franka Carpentera a jeho přátel, kteří jsou jedni z prvních turistů, jež přilákaly krásy Yellowstonského národního parku, je pochopitelné.