Občas mě trápí moje vzpomínky. Vyčítám si, co jsem měla kdysi udělat, a neudělala. Zbyla mi jen samota, ale protože mám svoje milované kočky, není zas tak zlá.

Už tam nikdy nepůjdu. Přitom je to tam moc hezké a cestu dobře znám. Stačilo by vystoupit na tom malém, venkovském nádražíčku a přejít most, odkud tehdy kluci skákali do řeky. Bylo to nebezpečné.

Roman neskákal, slíbil mi to. Stačilo by přejít most a otevřít branku, která se léta nezamykala, a ocitnout se mezi maličkými, levnými chatkami, stojí tam dodnes, nejspíš opravené.

Zamířit k té jedné, zhruba uprostřed, kdosi jí natřel střechu načerveno, takže vypadala dost trhle.

Možná ji má červenou i dnes, to se ale už nikdy nedozvím. Přitom by nebylo nic jednoduššího než to tam jít omrknout, je to jen pár stanic vlakem. Dala bych se hned u nádraží dolů úzkou silničkou vroubenou lipami. To ale neudělám.

Víno v lodi

Nechci se pořád hrabat v minulosti, je to k ničemu. Co z toho mám? Vzpomínky jsou jen trápení.

Pořád myslet na to, jak jsme snídali tu úžasnou meruňkovou marmeládu a potom u břehu v lodi nad jezem pili červené víno a hlídali, aby nás proud nestrhl dolů, nevyklopil a neomlátil o kameny.

Byl to náš čas a bylo jen na nás, jak s ním naložíme. Byli jsme mladí, ale už dospělí, měli jsme rozeznat, co je důležité a co podružné.

Kolem frčely vlaky, my jsme snili o budoucnosti a nepochybovali, že bude společná. „Rozejít se by bylo jako umřít,“ mínil Roman, když jsme večer v hospodě, kde se tancovalo, pozorovali, jak si vítr hraje s barevnými žárovičkami.

Modelka

V našich smělých plánech nebyly obsaženy významné dějinné změny. Přiřítil se listopad 1989. Otevřely se hranice, já měla tetu v Itálii a ta psala: Přijeď, holka, jsi ještě mladá, zkusím tě protlačit do modelingu. Páni! Zanedlouho jsem mávala Romanovi z okýnka vlaku.

Vypadal starostlivě. „Nechci modelku, chci tě tady!“ Vrátila jsem se za dva roky, kariéra nulová a jeden Ital mi zlomil srdce.

Utíkala jsem za Romanem do osady, ale nebyl tam, usídlil se v Praze, stal se z něj programátor a chodil s holkou, co dělala v televizi na recepci. Provinile krčil rameny.

A když jsem mu říkala, že se cítím sama, daroval mi, nevím, kde ho vzal, kotě. Od té doby mám jednu kočku za druhou. S chlapy jsem to už vzdala. S Romanem bychom si bývali určitě rozuměli, nebýt toho listopadu. Ale jsem i za ty kočky moc ráda. Bez nich si život neumím představit.

Miluše (57), Česká Lípa