Dítě si nepřála, a když se narodilo, nadšená nebyla. S mým synem se hádala a se mnou sotva promluvila. Neuběhl ani rok a byla pryč. Jako kdyby se po ní zem slehla!

Syn nebyl zrovna vzorem všech ctností. Na každém prstu měl snad deset holek. Bylo mu jedno, jak vypadají a kolik jim je let!

Přítelkyně často střídal

Jednou si přivedl čtyřicetiletou paní, potom sotva zletilou dívenku. Honzovi bylo už skoro třicet, když mi poprvé svitla naděje, že se usadí a bude žít normálně.

Zprvu se mi líbila

Představil mi Kláru a mně se na první pohled docela líbila. Taková tichá, skromná holčina. Slušně oblečená i učesaná. Co víc jsem si mohla přát? Nabídla jsem jim bydlení u mě v domečku, vždyť stejně byl skoro opuštěný.

Po smrti manžela jsem v něm bydlela sama, protože syn dosud dával přednost ubytovně, kterou měl hned naproti svému závodu, kde pracoval coby dělník ve výrobě. Hodně se nadřel, ale docela hezky vydělával.

Často se hádali

Honzova nevěsta byla brzy v domku jako doma. Jen se mnou mluvila čím dál míň. Zprvu jsem myslela, že je jen taková tichá, ale potom jsem zjistila, že je stále jen na telefonu a vrká s kamarádkami.

Ani se synem moc nesouzněla, soudě podle hádek, které se z jejich dvou velkých pokojů ozývaly. Kuchyň jsme měli společnou, ale stejně jsem v ní pobývala jen já. Vařila jsem mladým a podstrojovala, seč mi síly stačily. Hlavně aby byli spokojení!

„Mami, budeš babičkou,“ oznámil mi syn a moc nadšeně se netvářil. Mrkla jsem na Kláru a ta se tvářila ještě hůř. Tak nějak naštvaně, nesouhlasně!

Na miminko se netěšila

Byla jsem jediná, kdo se z té novinky radoval! Porod se blížil mílovými kroky a Klára se tvářila, jako by se nic nedělo. „Klárko, nebyl by čas koupit postýlku a nějakou výbavičku?“ zeptala jsem se jí opatrně a hned dodala, že všechno zaplatím. I kočárek!

Myslela jsem, že projeví radost nebo trochu vděku, ale ona jen pokrčila rameny, jako že je jí to jedno, a odkráčela do svého pokoje. Zaslechla jsem, jak komusi říká: „Co si ta bába o sobě myslí?“ Doufala jsem, že není řeč o mně, ale o kom by byla, že?

Mrzelo mě to, ale myslela jsem na miminko a moc se těšila. Tak jsem nějaké ošklivé řeči neřešila.

Chodila po hospodách

Přičítala jsem je hormonům a problémům v těhotenství, kterých měla Klára víc než dost. Měla oteklé nohy a musela ležet. To dodržovala jen přes den, Večer se chodila pobavit, jak s oblibou nazývala svoje noční tahy po přilehlých hospodách.

Syn zprvu chodil s ní, ale potom už nestihl držet krok. Přece jen, musel vstávat, na rozdíl od ní, brzy do práce. Když se narodil malý Sebastian, byla jsem štěstím bez sebe. Tak nádherné miminko aby člověk pohledal!

Husté vlásky a tvářičky červené jako dvě jablíčka. Zatínal pěstičky a dělal roztomilé obličeje, jako by stále o něčem přemýšlel.

Všechno jim bylo jedno

Klára nekojila, prý nebude otročit miminu. S kočárkem byla na procházce jen jednou, nebavilo ji to. A tu výbavičku a vše ostatní jsem kupovala já, na poslední chvíli, když už ležela v porodnici. Čekala jsem, že se vše časem zlepší, ale opak byl pravdou.

Moje snacha se tvářila, jako by Sebastiánek vůbec neexistoval! Nejhorší bylo, že synovi to bylo úplně jedno. Prostě odešel do práce, po návratu se najedl a šel se natáhnout k televizi. Na malého se sice podíval, ale to bylo tak všechno.

Utekla pryč

No, a potom se to stalo. Klára zmizela! „Mami, nevíš, kde je?“ zeptal se syn ráno, když zjistil, že místo vedle něho v posteli je prázdné. Jen na polštáři ležel list papíru se vzkazem: „Odcházím, postarej se o malého a nehledej mě!“ Nemohli jsme tomu uvěřit.

Co si počneme? Domnívala jsem se, že syn zůstane doma a něco vymyslí, ale ani ho to nenapadlo. Prostě sebral svačinu, zabouchl za sebou dveře a byl pryč.

Všechno zůstalo na mně

Mně zůstal Sebastiánek a s ním celá domácnost. Vlastně se toho ani moc nezměnilo, stejně jsem se o něho starala já, ale alespoň jsem mohla bez něho na nákup nebo k lékaři. Nyní jsem neměla vůbec nikoho, kdo by mi pomohl.

„Tak jsem se ptal v práci naší zdravotnice. Prý s tím nebude problém. Syn patří stejně mně jako matce, tak nás sociálka snad nechá na pokoji,“ oznámil mi, pohladil malého po hlavě a uvelebil se u televize. Jako by se nic nedělo! Takhle to šlo asi měsíc.

Potom mi došla trpělivost. Napsala jsem seznam prací, které bude muset synáček plnit. K mému údivu souhlasil. A dokonce mi poděkoval! Vnouček roste jako z vody a naštěstí je hodný a zdravý. I tak ale zvládám svoji hodně pozdní mateřskou dovolenou jen tak tak.

Ale musím vydržet. Nic jiného mi nezbývá!

Blanka P. (64), Kadaň