Vyrůstala jsem mezi sedmi sourozenci a myslela jsem, že velkou rodinu budu mít jednou i já. Osud mi nadělil jen dcerku. Ta málem zůstala bezdětná.
Byla jsem zvyklá, že je doma rušno. Stále obklopena sestrami a brášky jsem nikdy nepoznala pocit samoty. Vždy jsem si měla s kým hrát, prakticky nikdy jsme se ani nepohádali. I ty naše puberty se daly zvládnout.
Proto jsem si neuměla představit, že já bych někdy měla dům tichý. Bez smíchu, někdy i pláče, švitoření. A přece.
Několikrát jsem o dítě přišla
Svého manžela Petra jsem potkala v mých 17 letech. Dva roky jsme spolu chodili, pak jsme se vzali a logicky jsme plánovali velkou rodinu. Bohužel naše pokusy o početí nevycházely.
Zatímco mé sestry měly bez problémů více dětí, my s Petrem jsme měli smůlu, protože naše krevní skupiny si nesedly. Dvakrát jsem dokonce prodělala potrat a bylo to pro mne tak traumatizující, že jsem si říkala, jestli to ještě zvládnu. Nakonec se zadařilo. Eliška se narodila, když mi bylo 25 let.
Vymodlená holčička, kterou jsme si hýčkali, takže jsme chtěli na další děťátko počkat. Když jsme se po čtyřech letech znovu pokoušeli o dítě, opět to skončilo dvěma potraty. Už jsem na to psychicky neměla a řekla jsem Petrovi, že jsem vděčná za Elišku.
Začala jsem se bát, že osud nám těmi ztrátami naznačuje, že by dítko nemuselo být v pořádku.
Na potomky měla dost času
Dětský smích Elišky se naším domem linul skoro neustále. Přesto jsem z té mé početné rodiny byla zvyklá na větší rozruch, takže mi občas přišlo, jako by náš domov nežil. Říkala jsem si, že to se změní.
Až Eliška bude mít vlastní rodinu, v našem domě opět bude slyšet švitoření vnoučat. Dcerka je však už z té mladé generace, pro kterou i rodičovství ve 30 letech bylo relativně brzy. Takže mateřství oddalovala. Pravda, nenašla také vhodného partnera.
Sice měla známosti, ale i když jsem jí do vztahů nemluvila, byla jsem ráda, že si některé za otce svých potenciálních dětí nevybrala. Jednomu se nechtělo moc pracovat, utrácel ale rád. Jiný nebyl zrovna nejbystřejší. Další byl žárlivec. S Markem spolu byli tři roky, když si řekli, že je čas mít děťátko.
Smířila se s tím, že bude bezdětná
Elišce bylo 33 let, když se rozhodla založit si rodinu. A bohužel nastaly zvraty, které se odehrály u mě. Ačkoli s Markem neřešili onu krevní disharmonii, nedařilo se jim. Pak Eliška prodělala dokonce čtyři potraty za sebou.
To jsem si nesmírně vyčítala, protože jsem si říkala, že to chudinka má po mně. Tolik mne trápilo, že moje jediné dítě, milovaná holčička, trpí. Elišce se blížila čtyřicítka.
„Asi jsem to měla zkusit dřív,“ plakala mi jednou v kuchyni s tím, že na děti už je pozdě. Jenže pak to přišlo. Otěhotněla, překonala kritické tři měsíce a těšila se na děťátko. Moje dcera se úplně rozzářila.
Trošku jsem se bála, že bude pesimistická, že to zase nevyjde. Nebo že bude příliš opatrná. Ale ne. Eliška byla vitální budoucí maminka, která se těšila na děťátko. Vše probíhalo podle plánu, testy dopadly skvěle.
Až jednou… Eliška přišla k nám na návštěvu a sdělila mi snad tu nejhorší zprávu. „Něco tam našli…,“ začala a já byla strachy bez sebe, o co jde.
Mám si ho nechat, nebo ho dát pryč?
Lékaři Elišce sdělili, že děťátko může být nemocné. Laicky řečeno, nemusí se mu vyvinout končetiny. A s tím by mohly být spojené další komplikace. „Nikdo ti neřekne, jestli to bude úplně špatně, nebo to dopadne dobře.
My se jen máme rozhodnout do dvou týdnů, jestli si to dítě necháme, nebo ne,“ řekla mi Eliška. Asi je vám jasné, co se člověku v tu chvíli honí hlavou.
Nechat si dítě, o které se budete možná starat celý život, a navíc mu sami nepřipravíte procházku růžovou zahradou? Nebo jít na potrat a přemýšlet pak, že třeba dítě mohlo být zdravé? Nebo si vyčítat, že byste měli alespoň jedno dítě?
Nejtěžší chvíle našeho života
Těžko radit, a já sama byla na rozpacích, co Elišce říct. Neuměla jsem si představit dát pryč dítě. Tehdy jsem si říkala, že bych se o něj postarala. Ale uvědomovala jsem si, že naložit na bedra něco takového Elišce, to bylo něco jiného.
Proto jsem jí řekla obligátní, že ať se rozhodne jakkoli, bude mít moji oporu. Eliška si děťátko nechala a za pár měsíců se narodil Vašík. Prospíval, Eliška se o něj starala dle rad lékařů, takže chodili na terapie a cvičení. Dnes je Vašíkovi pět let.
Jediný problém, který jsme řešili a řešíme, že Vašík má kratší nohu. To se dá ale všechno spravit. Je to to nejmenší. Netrápí ho ani klasické nemoci.
Moje náruč mohla být prázdná
Na jednu stranu děkuju tam nahoru, že Vašíka někdo ochránil a nedopustil, aby měl všechny ty děsivé diagnózy, které nám lékaři sdělovali.
Na druhou stranu mě možná ještě víc mrazí, když ke mně ten chlapeček přiběhne, skočí mi do náruče a já si uvědomím, že mé ruce mohly být prázdné. Že bych neměla koho chovat, s kým se mazlit, že by se naším domem nerozléhal onen dětský smích.
Protože bychom tehdy poslechli lékaře a Eliška by dala plod pryč. Ten plod, ze kterého se dnes krásně vyvíjí náš milovaný Vašík. Máte to dítě v náručí a říkáte si: „Neměl tu být, varovali nás, a teď držím v ruce vlastně zdravého človíčka.“
Dana R. (70), Brno
