Konečně budeme mít svůj dům, svůj klid, budeme žít v přírodě, děti za námi budou jezdit jen občas, budeme se připravovat na klidný důchod. Sen se zhmotnil, ale má kaz na kráse.

Když jsme konečně dospěli do bodu, kdy jsme si mohli říct, že máme dost peněz, abychom postavili baráček podle našich představ, byl to významný moment našeho života. Syn i dcera zdárně vystudovali, dělají nám radost.

Jen snad ta vnoučata zatím chybí, ale minulý týden mi Vlasta, moje snacha, oznámila, že je v očekávání, takže brzy budu babičkou. Ovšem co mě teď trápí, je moje máma.

Jsme vděční

Mám maminku moc ráda, je hodná, starostlivá. Vlastně je trochu zvláštní, že si na ni teď musím postěžovat. A je to právě kvůli té její starostlivosti. Na jaře jsme se s Vladimírem přestěhovali do novostavby a naše štěstí nebralo konce.

Byla jsem ráda, že je i moje máma šťastná a i táta nešetřil chválou. Rodičům jsme vděční. Pozemek, na kterém dům vyrostl, byl součástí pozemku, na němž stojí rekreační domek, kam jsem s rodiči jezdila od dětství.

Domeček stárne, ale rodiče se ho snaží udržovat a bydlí v něm od jara do zimy. A to se ukázalo jako problém. Bez rodičů bychom asi postavit ani nemohli. Dům nemá díky jejich „stavebnímu dozoru“ chybu.

Bedlivě dohlíželi na dodržování technologií, protože táta je tak trochu z oboru, pracoval celý život v jedné velké stavební firmě jako projektant. Takže se všechno povedlo. Nicméně hned záhy se ukázalo, že tento vysněný dům má vadu na kráse.

Zjistili jsme, že ať chceme, nebo ne, máme mé rodiče pořád, jak se říká za zadkem. Bydlí sice ve svém domku, ale vypadá to, že s námi naše štěstí hodlají sdílet ještě více, než jsme si původně představovali.

Máma je na naší terase pečená vařená, já jí vždy samozřejmě uvařím kafe a ona povídá. Takové věci o sousedech, které mě ovšem vůbec nezajímají a mého Vladimíra už vůbec ne, ten se pokaždé dekuje někam do dílny, nebo si jde rovnou lehnout do ložnice.

Je mi hloupé mámě říct, že na ni nemám čas, že musím něco dělat, pořád ještě nejsme dokonale zabydleni, navíc si většinou beru svou práci mzdové účetní domů, takže mám povinností nad hlavu. A navíc už jsem si vyzkoušela, jak to dopadne, když si takhle postěžuji.

Je strašně zvědavá

„Tak já ti pomůžu,“ zaraduje se máma, chopí se koštěte, popadne kbelík a začne uklízet. A máme po klidném odpoledni, někdy i večeru. Není nic platné se ptát: „Maminko, neměla bys na své zahrádce raději vyplít ten záhonek růží, jak jsi měla v plánu?

Zdržujeme tě, my si to uděláme sami, děkujeme…“ Nic platné, maminka se odbýt nenechá, trvá na tom, že nám pomůže. Ještě nepříjemnější ale je, že zjišťujeme, že nás vlastně pořád ze svého domku sleduje.

„K vám někdo včera večer přijel, viď, viděla jsem bílý auto. To byla nějaká kamarádka? Tvoje, nebo Vladimírova?“ tak třeba zněl telefonát od maminky, který jsem absolvovala předevčírem.

Uklízečka

Nemůžu ji ale nijak odbýt, vždyť ona to myslí dobře. Jen mám teď pořád větší obavy o kvalitu našeho manželského soužití. Maminčina péče už leze Vladimírovi na nervy a z toho jsem stále víc neklidná já.

Nemohu spát, v noci přemýšlím, jak bych své mámě tu její přehnanou péči vymluvila, ale nemůžu s k tomu odhodlat. Včera jsme se kvůli tomu s Vladimírem pohádali. „Já už z té Jiřiny zešílím,“ vybouchl, sotva za mámou zapadly dveře.

Přišla s tím, že máme špinavá okna a že by Marta, její kamarádka ta okna umyla, ona prý je v tom zběhlá a ráda si vydělá nějakou tu korunu. „Jé, vy tu máte drobků,“ prohlásila následně a běžela do chodby pro smeták a už zase začal uklízet.

To už Vladimír, který jinak proti mé mámě neřekne slovo, vypěnil. Ne moc nahlas, ale viděla jsem na něm, jak mu nabíhají žilky na čele. Řekl pomalu, ale důrazně:

„Jiřinko, nech to koště, jsi tu na návštěvě, tak si dej kafíčko a klídek, my si ty drobky uklidíme.“ Maminka to ovšem evidentně chápala jako nějakou zdvořilostní poznámku.

„Ale kdepak, Vladimírku, přece tady nebudu jen tak zbůhdarma sedět, k čemu bych vám, prosím tebe byla. Takový máte krásný nový domeček a měli byste tu nepořádek, to vám kazí dojem. Musíte si to užívat, ne se dřít.

A zítra vám přijdu uvařit, vy na to určitě nemáte čas…“ Na to se můj muž zamračil, musím říct, že takhle nabroušeného jsem ho snad ještě neviděla.

Máme dusno

Dá se říct, že Vladimír mou mámu doslova vystrkal ze dveří. Nakonec použil poměrně silný kalibr, když prohlásil s vážnou tváří, že jsme ne sebe během týdne neměli čas a chceme se konečně věnovat intimnostem.

Máma na něj rozpačitě zírala, nebyla schopna odpovědět, je přece jen ze staré školy, takže se zatvářila ustaraně. Ačkoli to Vláďa myslel v žertu, jeho tvář tomu moc neodpovídala. Maminka odešla, ale intimnostem jsme se nevěnovali.

Vláďa zabouchl dveře a důrazně mi řekl, že na tohle už nemá nervy. Začíná mezi námi být moc velké dusno. Maminku miluji ale kvůli jejím dobrým úmyslům se naše domácí pohoda nebezpečně hroutí.

Jana (56), Liberecko