Domů     Utíkala jsem z domova, šlo tam o život
Utíkala jsem z domova, šlo tam o život
3 minuty čtení

Dennodenně děkuji za všechny hodné a laskavé lidi, které mám kolem sebe. Právě oni mi pomohli překonat peklo s ochlastou.

Moje manželství bylo peklo, snad jen ten, kdo žil s agresivním alkoholikem, si dokáže představit, o čem mluvím. Občas jsem utíkala. Když už se to doma nedalo vydržet, sbalila jsem si to nejnutnější a utekla k rodičům, nebo k tetě.

Vyčítala jsem si to, byli už staří a moc se kvůli mně trápili. Ale když řádil, doma nešlo zůstat, občas to byl fakticky boj o přežití. Kéž by to byl aspoň kvartální alkoholik a dělal si přestávky, během nichž bych se dokázala jakž takž vzpamatovat!

Leč můj muž pil v podstatě nonstop. Syn utekl z domova, když mu bylo sedmnáct, přespával u kamarádů. Je to naštěstí hodný kluk, alkoholu se dodnes nedotkl, když viděl, co to udělalo s jeho otcem.

Byla jsem ráda, že se dokázal vzepřít. Jen jsem stále netušila, co bude se mnou. Neměla jsem ponětí, jak se podává žádost o rozvod. A taky jsem se bála, že přijdu o střechu nad hlavou.

Bledá jako smrt

Jednou řádil víc než obvykle. Byla jsem zvyklá, že je doma příšerný nepořádek a zápach, naházel totiž všechny svoje věci na hromady a na těch hromadách žil, jedl a spal.

Občas jsem ho požádala, aby si to uklidil, což bylo zbytečné a zpravidla ho to rozzuřilo k nepříčetnosti.

Tentokrát mě honil s lopatou po zahradě. Ještěže se motal, protože kdyby byl rychlejší, je možné, že bych to nepřežila. Rychle jsem si naházela do tašky kartáček na zuby, hřeben, léky, prostě to, co vždycky, a utíkala k tetě, která bydlela kousek odsud.

„Děvenko zlatá,“ spínala ruce, „už zase?“ Pro pláč jsem jen zoufale přikyvovala. „Chudinko, jsi bledá,“ pohladila mě. Hned vařila čaj, hledala sušenky. „K večeři bude houbová omáčka,“ usmívala se.

Vrtěla jsem hlavou: „Ale teto, nedostala bych do sebe ani sousto.“ Jako vždy přísně odpověděla: „Musíš jíst, Aničko. To by to dopadlo, kdybys nejedla.“

Střecha nad hlavou

Snědla jsem pár soust, víc to nešlo. Slzy mi padaly do omáčky. „Ach, tetičko, já jsem tak nešťastná,“ naříkala jsem. Usmála se: „Ale kdepak, nejsi nešťastná. Máš kolem sebe spoustu hodných lidí, kteří tě mají rádi.

Máš mě, i když jsem už stará a mrzutá osoba, máš milující rodiče, hodného syna. Jen v sobě teď musíš najít odvahu a toho opilce opustit.“ Zaúpěla jsem: „Teto, přijdu o střechu nad hlavou, dům je jeho.“

Znovu se usmála: „A co abys bydlela u mě?“ To byla věta, která mi dala křídla. Rozvedla jsem se s ochlastou, přestěhovala se k tetě a denně děkuji za to, že jsem to ve zdraví přežila, i za hodné lidi, které mám kolem sebe.

Anna (63), Kroměříž

Související články
3 minuty čtení
Pracovala jsem na obecním úřadě skoro třicet let. Za tu dobu jsem poznala spoustu lidí, ale na Marii nezapomenu. Byla to drobná žena s věčně zarudlýma rukama, které jí v zimě popraskaly od studené vody a čisticích prostředků. Uklízela u nás. Každé ráno přišla ještě před sedmou, tiše pozdravila a pustila se do práce. Jednou jsem ji zastihla sedět na chodbě před kanceláří. V ruce držela obálku a 
3 minuty čtení
Celý život jsem prožila v jedné vesnici tady u nás. A teď mám najednou odejít. To mi nemohou udělat. Vytrhnout mě z místa, kde mám své kořeny. Narodila jsem se tu, chodila do školy, pracovala na místním statku a později na poště. Znala jsem každou cestu, strom i prasklinu v chodníku před kostelem. Když jsem byla mladá, připadalo mi, že svět končí až někde za kopcem. A vůbec mi to nevadilo. V lé
3 minuty čtení
Myslela jsem si, že v zaměstnání strávím ještě pár spokojených let. Jenže kvůli ošklivým pomluvám jsem nakonec odešla do důchodu dřív. Práci v nemocniční jídelně jsem milovala. Někdo se možná podiví, co může člověka tolik bavit na každodenním vaření, ale já se do zaměstnání opravdu těšila. Měly jsme tam dobrou partu, znaly jsme se léta. Když se začal blížit důchod, vůbec se mi odcházet nechtělo
3 minuty čtení
Na tetu Alenu si pamatuji od nejútlejšího dětství. Byla krásná, chytrá, milá a já si představovala, že až vyrostu, budu jako ona. Pak jsem to nechtěla. Bylo mi sedm let, když teta čekala miminko. Já se těšila, že budu mít malého bratrance nebo sestřenici, celá rodina o tom mluvila. Jenže pak se stalo něco hrozného. Dítě se nenarodilo. Teta potratila. A tehdy se v ní něco zlomilo. Stále byla „no
4 minuty čtení
Po těch společných letech jsem si myslela, že manžela znám jako své boty. Jenže pak zemřel a na povrch vyplavaly věci, o kterých jsem neměla tušení. Nebyli jsme dokonalý pár. Hádali jsme se kvůli penězům, dětem i tomu, že Milan zásadně nechával mokrý ručník na posteli. Přesto jsem mu věřila. Byl to můj nejlepší přítel, člověk, kterého jsem potřebovala. Milovala jsem ho a byla přesvědčená, že i 
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Hýčká Pfauserovou po rozchodu úžasný nový chlap?
nasehvezdy.cz
Hýčká Pfauserovou po rozchodu úžasný nový chlap?
Herečka známá ze seriálu Polabí či ZOO Nové začátky Denisa Pfauserová (37) nezahálí ani minutu? Je to teprve pár dní, co prasklo, že se po čtyřech letech rozešla s partnerem Martinem Kučerou, otcem
V zimě pozor na ledviny
panidomu.cz
V zimě pozor na ledviny
Jsou náchylné k prochladnutí a případný zánět není nic, o co by člověk stál. Ale o ledviny bychom tak jako tak měli pečovat celoročně. Pro tělo jsou nesmírně důležité a mají více funkcí než jen filtrování a vylučování škodlivin. – Produkují hormony, které ovlivňují krevní tlak i tvorbu červených krvinek. – Udržují v rovnováze minerály
Relaxace v českých lázních: Kam vyrazit za pohodou a zdravím?
nejsemsama.cz
Relaxace v českých lázních: Kam vyrazit za pohodou a zdravím?
Pobolívají vás klouby, záda, máte všeho až nad hlavu? Chce to lázně. Tady jsou alternativy těch nejlepších sanatorií u nás pro super odpočinek. Cítíte, že potřebujete vypnout a nechat se jen hýčkat? Teď je ideální čas na odpočinek v lázních. Pojďme se podívat, co vás ve kterých čeká. Zázračné léčivé účinky Nemusíte jezdit daleko. Česko je přímo lázeňskou velmocí
4 nejstarší národní parky: Do svatyně divočiny domorodcům vstup zakázán
historyplus.cz
4 nejstarší národní parky: Do svatyně divočiny domorodcům vstup zakázán
Frank se probouzí do svěžího srpnového rána. Udiveně hledí na skupinku ozbrojených indiánů na koních, kteří přijíždějí k jejich tábořišti u jižních gejzírů. Co tu dělají? Přece jim, turistům, slibovali tady v Yellowstonu opuštěnou panenskou přírodu.   Překvapení Franka Carpentera a jeho přátel, kteří jsou jedni z prvních turistů, jež přilákaly krásy Yellowstonského národního parku, je pochopitelné.