Dennodenně děkuji za všechny hodné a laskavé lidi, které mám kolem sebe. Právě oni mi pomohli překonat peklo s ochlastou.

Moje manželství bylo peklo, snad jen ten, kdo žil s agresivním alkoholikem, si dokáže představit, o čem mluvím. Občas jsem utíkala. Když už se to doma nedalo vydržet, sbalila jsem si to nejnutnější a utekla k rodičům, nebo k tetě.

Vyčítala jsem si to, byli už staří a moc se kvůli mně trápili. Ale když řádil, doma nešlo zůstat, občas to byl fakticky boj o přežití. Kéž by to byl aspoň kvartální alkoholik a dělal si přestávky, během nichž bych se dokázala jakž takž vzpamatovat!

Leč můj muž pil v podstatě nonstop. Syn utekl z domova, když mu bylo sedmnáct, přespával u kamarádů. Je to naštěstí hodný kluk, alkoholu se dodnes nedotkl, když viděl, co to udělalo s jeho otcem.

Byla jsem ráda, že se dokázal vzepřít. Jen jsem stále netušila, co bude se mnou. Neměla jsem ponětí, jak se podává žádost o rozvod. A taky jsem se bála, že přijdu o střechu nad hlavou.

Bledá jako smrt

Jednou řádil víc než obvykle. Byla jsem zvyklá, že je doma příšerný nepořádek a zápach, naházel totiž všechny svoje věci na hromady a na těch hromadách žil, jedl a spal.

Občas jsem ho požádala, aby si to uklidil, což bylo zbytečné a zpravidla ho to rozzuřilo k nepříčetnosti.

Tentokrát mě honil s lopatou po zahradě. Ještěže se motal, protože kdyby byl rychlejší, je možné, že bych to nepřežila. Rychle jsem si naházela do tašky kartáček na zuby, hřeben, léky, prostě to, co vždycky, a utíkala k tetě, která bydlela kousek odsud.

„Děvenko zlatá,“ spínala ruce, „už zase?“ Pro pláč jsem jen zoufale přikyvovala. „Chudinko, jsi bledá,“ pohladila mě. Hned vařila čaj, hledala sušenky. „K večeři bude houbová omáčka,“ usmívala se.

Vrtěla jsem hlavou: „Ale teto, nedostala bych do sebe ani sousto.“ Jako vždy přísně odpověděla: „Musíš jíst, Aničko. To by to dopadlo, kdybys nejedla.“

Střecha nad hlavou

Snědla jsem pár soust, víc to nešlo. Slzy mi padaly do omáčky. „Ach, tetičko, já jsem tak nešťastná,“ naříkala jsem. Usmála se: „Ale kdepak, nejsi nešťastná. Máš kolem sebe spoustu hodných lidí, kteří tě mají rádi.

Máš mě, i když jsem už stará a mrzutá osoba, máš milující rodiče, hodného syna. Jen v sobě teď musíš najít odvahu a toho opilce opustit.“ Zaúpěla jsem: „Teto, přijdu o střechu nad hlavou, dům je jeho.“

Znovu se usmála: „A co abys bydlela u mě?“ To byla věta, která mi dala křídla. Rozvedla jsem se s ochlastou, přestěhovala se k tetě a denně děkuji za to, že jsem to ve zdraví přežila, i za hodné lidi, které mám kolem sebe.

Anna (63), Kroměříž