Trpěla jsem těžkou depresí a ztrácela chuť žít. Nikdo mi nedokázal pomoci, ale najednou přišel podivný sen. Zaplašil všechny démony v mé duši na poslední chvíli.

Svůj život jsem tehdy viděla jako totálně zpackaný. Nejtěžší deprese na mě doléhaly kolem třetí hodiny ráno, když děti spaly. Seděla jsem v kuchyni na židli a žít mě nebavilo.

Jako magnet mě přitahovaly všechny nože v příborníku i prášky v lékárničce. Nevnímala jsem barvy, zpěv ptáků, modrou oblohu. Život zatáhl oponu. A pak najednou přišel ten zvláštní sen…

Přijížděl vlak

Ani nevím, jak jsem usnula. Najednou jsem kráčela pochmurnou alejí, dlouhá cesta přede mnou, po obou stranách topoly. Šla jsem pomalu a zamyšleně, až jsem dorazila k nádraží. Stará, velká budova, připadala mi jako obří hrobka. Vešla jsem do nádražní haly.

Cítila jsem, jak je nasáklá vlhkostí a vůní čerstvé hlíny. Vyšla jsem na peron a čekala na vlak. Jak jsem tam tak stála, konečně jsem se začala rozhlížet po spolucestujících. Všichni byli oblečeni v černém, měli strnulý výraz a byli zamyšlení.

Každý cestoval sám. Nikdo se s nikým nebavil.

Po kolejích se povalovala mlha, plazila se po kolejích jako odporný had. Najednou se ozvalo těžké zadunění, na nádraží přijížděl vlak. Vlak starý, jako by ho vypravili z muzea.

Černý, vyzdobený ornamenty, jako tomu bývá u starých pohřebních vozů, záclonky v oknech byly černé.

Funebrácký expres! Dveře se otevřely a lidé začali nastupovat. Už jsem zvedala nohu, když se otevřelo jedno z okýnek. V něm se objevila hlava průvodčího. Ve staré drážní uniformě s čepicí hluboko do čela se po nádraží rozhlížel sám Smrťák.

Smrťák mě vyhnal

Tvářil se spokojeně. Pak ale spatřil mě. Oči se mu rozevřely údivem: „Ty ne!“ zasyčel zlostně. V tu chvíli u mě stáli dva muži v černém a vlekli mě pryč. Vyvedli mě před nádraží, kde stálo křiklavě žluté taxi. V celém tom temném světě zářilo jako ranní slunce. Z jeho okénka se na mě smál mladý muž, plný života.

„Tak nastupovat!“ muži v černém mě strčili do auta a zabouchli dveře. Muž se rozjel, vyprávěl mi veselé historky ze života, jezdili jsme po nočním městě, které jsem nepoznávala. Byla tu docela jiná atmosféra než na nádraží. Lidé se tu smáli a bavili se.

Už je líp?

Lákali mě z vozu ven a já se nechala unést nočním životem, hudbou, tancem… Cítila jsem, jak mě baví žít. „Už je líp?“ ptal se taxikář. Řekla jsem, že jo. Naložil mě do auta a vezl domů. Když zastavil před naším domem, otočil se ke mně, podíval se mi do očí a řekl:

„Běda, jestli tě za pár dní povezu zpátky. Tvůj čas ještě nepřišel.“ Jeho úsměv bylo to poslední, co si ze snu pamatuji. Vzbudila jsem se v kuchyni na zemi, nade mnou stál vyděšený manžel a já jsem se na něj poprvé za dlouhou dobu usmála. Díky tomu divnému snu jsem znovu našla chuť žít.

Hana (59), Karlovarsko