Najednou se objevil na mém okně. Díky tomu kocourkovi jsme se po letech usmířily s mou sestrou. Zvířata jsou zkrátka někdy chytřejší než lidi!

Odbíjela šestá hodina ranní, udělala jsem si kávu a zasněně se usadila na židli. Mou pozornost náhle upoutal stín, který se mihl přes okno. Lekla jsem se. Co to bylo?

Asi se mi to zdálo, usoudila jsem. Vtom jsem ale slyšela skřípot na okenním skle. Rozbušilo se mi srdce, nedůvěřivě jsem odhrnula závěs. Jak se mi ulevilo!

Kocour z plakátu

Byl to tříbarevný kocourek. Otevřela jsem okno a pustila chlupatého návštěvníka domů. Kocour byl přítulný, hned jsem si ho zamilovala. Vyběhla jsem z domku koupit pro něj nějaké mlsání. Venku mi však mé jásání překazil plakát. Visel všude.

Byla na něm velká fotka mého nového mazlíčka. Kocourek se ztratil a jeho majitel ho hledal. Nechtěla jsem se ho vzdát, ale bylo mi líto jeho páníčka. Chápala jsem, že mu chybí. Zapsala jsem si adresu a vrátila se domů.

Kocour čekal u dveří, jakmile jsem otevřela, vyrazil do ulice. Běžela jsem za ním. Zastavil se na křižovatce a čekal na mě. Vedl mě, jako by cestu znal. Zastavil se před panelákem s adresou, kterou jsem svírala v ruce.

Navždy spolu

Zazvonila jsem na zvonek. Ozval se ženský hlas. Nabyl radostného tónu, když se dozvěděl, že mám kocoura z plakátu. Vzala jsem ho do náruče, výtahem vyjela do patra a v tom se přede mnou otevřely dveře.

Jaké bylo moje překvapení, když mi otevřela známá tvář. Udiveně jsem vydechla. Byla to má sestra, s níž jsem se před třiceti lety nesmyslně pohádala. Netušila jsem, že opět bydlí v našem městě.

Nemluvily jsme spolu, neměla jsem na ni kontakt. Tolik jsem toužila se s ní zase potkat a říct jí, že čas všechny křivdy smazal. Padly jsme si do náruče. A kocour? O jeho kočičí lásku jsme se pak už dělily spolu. Navždy jsme mu vděčné.

Milena (74), Břeclav