Byla na mě milá a vstřícná, udělala, co mi na očích viděla. Nebylo to kvůli mně, ale kvůli mému manželovi, aby se mu zalíbila. Dost se jí to dařilo!
Banální zlomenina nohy mě na dlouhý čas připravila o samostatnost a po propuštění z nemocnice za mnou začala chodit pečovatelka. Byla vždy plná energie a hýřila dobrou náladou.
Mohl na ní oči nechat
Manžel si ji vždy zálibně prohlížel, a občas se k nám dokonce připojil. Všimla jsem si, že na ni čeká netrpělivěji než já. „Je to moc milá paní, tahle Věruška, viď?“ řekl jednou jen tak mimochodem a já byla ráda, že se nezlobí. Nesnášel totiž návštěvy.
Ani ona nezůstala vůči mému muži imunní. Upekla mu jeho oblíbený tvarohový koláč. Potom se začala nápadně parádit i líčit. Nemohla to být náhoda! Ona prostě dělala vše, aby mého muže zaujala. Vlastně jí to nedalo ani moc práce.
Já byla věčně unavená, skuhrala jsem bolestí a špatnou náladou. A ona? Samý úsměv. Kdo by se tomu mému naivovi mohl divit! Nezbývalo než zakročit. Ale jak? Nechat ji vyměnit? Šlo to, ale musela bych mít nějaký pádný důvod. A že mi svádí sedmdesátiletého manžela, mi asi nikdo neuvěří.
Musela jsem ji zastavit
Když jednou přišla s velkým výstřihem a vystrkovala svoje hodně bujné poprsí, rozhodla jsem se. „Nasadím těžký kalibr,“ umínila jsem si, i když mě trochu hryzalo svědomí. „Lidunko, prosím vás, nevíte, kam se poděl můj zlatý náramek?
Byl to takový řetízek a měla jsem ho na nočním stolku,“ zeptala jsem se jí mile a hleděla jí u toho do očí. Pokrčila rameny a klekla si, aby se podívala pod postel. Náramek samozřejmě nenašla. Měla jsem ho moc dobře schovaný!
Pro případ, že by se k tomu hledání připojil i Jiří. Předtucha mě nezklamala. Za chvíli hledali oba jako o život. Já plakala. Tiše a usedavě. Jako nějaká postřelená labuť. Moc mě údajná ztráta
náramku mrzela. Naoko jsem pečovatelku Lidunku utěšovala. „To nevadí, prostě se někam ztratil, i když nevím kam, vždyť já nikam nechodím!“
Manžel jí úplně propadl
Bylo to trapné, ale zabralo to. Manžel se jí zastával. Byl na její straně. Došlo mi, že se do té ženské zamiloval. Propadla jsem zoufalství. Přijít o manžela se mi rozhodně nechtělo. Když odešla, obvinil mě z podvodu.
„Nemohu tomu uvěřit, ty se jí zastáváš?“ zeptala jsem se ho a on přikývl. Proplakala jsem celou noc. Ráno se mi manžel přiznal, že se mě chystá kvůli ní opustit! Zoufalství mě z ničeho nic úplně přešlo. Sama jsem se tomu divila. Místo sebelítosti se dostavila bojovná nálada.
Vzdala to
Nejhorší bylo, že mámení té ženské bylo až moc lákavé! Napadlo mě, že silou ani výhrůžkami nic nesvedu. Když znovu přišla, usmívala jsem se na tu proradnou potvůrku, seč mi síly stačily! Jako obvykle jsme zasedly ke kávičce.
Začala jsem jí vyprávět o mém Jiřím. Jak se máme rádi, co všechno jsme spolu prožili a jak si nyní užíváme společných chvilek. „Potřebovala bych od vás, Lidunko, koupit nějakou hezkou noční košilku,“ poprosila jsem ji a ona zbledla.
Moje prosba se jí ani trochu nelíbila. Ale nic jí nezbývalo. Košilku mi přinesla, a dokonce moc hezkou. Hodila mi ji na stůl a oznámila, že od příště za mnou bude chodit její kolegyně. Vyhrála jsem!
Kristýna P. (70), Jihlava
