Už jako dítě jsem zažívala něco, s čím si žádný z dospělých nevěděl rady. V mém pokoji něco bylo. Něco, co jsem označovala za zlou energii.

Celý život bydlím v témže bytě. Kdybych mohla, hned z něj odejdu, protože se v něm od narození necítím dobře. Je v něm něco, co mě kdysi děsilo a nedovolilo mi to v klidu spát. Vše se změnilo až ve chvíli, kdy jsem otěhotněla. Jenže pak se můj problém přenesl na dceru, která trpí stejně jako před lety já.

Ledové království

Byla jsem ještě malá holka, když jsem si uvědomila, že se ve svém pokoji bojím. Když jsem v něm měla spát sama, začala jsem plakat. Dokud jsem byla malá, mohla jsem jít v noci za rodiči a spát u nich. Jenže těm po čase došla trpělivost.

Nutili mě, abych se naučila spát sama. Vydržela jsem tam ale sotva dvě hodiny a už jsem s pláčem běžela k našim. Nedokázali pochopit, že u mě něco je. Ačkoliv v pokoji mělo být teplo, já se tam cítila jako v ledovém království.

Pocit zla přetrvával

Když mě maminka zahnala zpátky, nikdy jsem pořádně neusnula. Seděla jsem na posteli a čekala, kdy si pro mě přijdou. Mamka doufala, že až povyrostu, že to přestane. To se ale nestalo. Bylo jedno, jestli je mi pět, nebo patnáct.

Ten pocit zla v mém pokoji stále přetrvával. Občas jsem si říkala, že se z toho blázním. Když se vám stále dokola děje totéž, po čase to přijmete za vlastní. Tak to bylo i v mém případě. Na to, že mi celou noc hučí v uších a je mi zima, jsem si musela zvyknout.

Rodiče mi byt nechali

Když jsem dospěla, naši si koupili menší domeček a mně nechali byt. Nadšená jsem nebyla, protože jsem se tam bála zůstat. Díky bohu, že se ke mně nastěhoval přítel Pavel. Svěřila jsem se mu s tím, co mě roky trápí. Neměl mi na to moc co říct.

Když jsem otěhotněla, jako zázrakem můj strach přešel. Najednou jsem spala klidně celou noc. Jenže tím to bohužel neskončilo. Můj problém se přenesl na dceru. Už po jejím narození bylo něco špatně. Jakmile jsme šly ven, bylo to klidné, miloučké miminko. Sotva jsme se vrátily, byla Anežka jako vyměněná.

Prožívala to samé?

Měla postýlku v pokoji, který byl dříve můj. Plakala celé noci a vždy měla ledové ručičky. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co se jí možná děje. „Co když zažívá to, co jsem zažívala já?“ přemítala jsem.

Pro klid nás všech jsem ji nechávala spinkat u nás v ložnici. V ní byla klidná a spokojená.

Pokoj jsme zamkli

Jak Anežka rostla, problém se stále vracel. V pěti letech odmítala v pokoji spát nadobro. Popisovala mi něco, co jsem dobře znala. „Mami, mně celou noc píská v uších. Je mi i hrozná zima, jako by mi mrzly prsty,“ svěřila se.

Cítila jsem bezmoc, protože to už nebyla náhoda. V tom pokoji zkrátka přebývá nějaká zlá energie. Já jsem se jí sice zbavila, ale teď trpěla moje dcera. Pokoj jsme zamkli a přestali ho používat. Třeba časem to zlo samo vymizí.

Simona H. (51), Písek